Winter... Do you like it as I ?

Vrbové tajemství

12. března 2015 v 18:14 | Margarett Tudor
VRBOVÉ TAJEMSTVÍ
Hynek byl chytrý a hodný chlapec. Bydlel ve starém domě do kterého se vcházelo přes dvůr a potom studenou chodbou. Měl rád přírodu a zajímal se o volejbal. Ve svém pokojíčku měl stěnu plnou nejlepších volejbalových hráčů z celého světa. Jeho maminka byla nemocná a skoro nikdy nešla ven. Nemohla chodit a Hynek se o ni staral.
Jednoho dne Hynek provedl strašnou věc a cítil se po ní zahanbeně a provinile. Přišel domů, jeho maminka seděla v obýváku a dívala se na televizi. Byla tak sama, tak opuštěná. ,,Ahoj mami." Pozdravil a posadil se k ní. Přikryl jí dekou a ptal se jí, jak se jí daří. ,,Dobře Hynečku, dobře." Sevřela mu vděčně ruku. ,,Co se ti stalo? Jsi nějaký smutný." Pravila. ,,Ale nic." Zahučel a zašel do svého pokoje. Předstíral, že si čte, ale ve skutečnosti stále přemítal, jak zle a nespravedlivě se zachoval.
Druhý den se probudil opět s černým svědomím. Vstal, pomohl mamince na pohovku, udělal snídani a vymyslel mamince program, aby se sama nenudila. Na notebooku jí pustil šachy. Pak šel do školy.
Ale stejně se celý den nemohl odtrhnout od zlých myšlenek a cítil, že se potřebuje vypovídat. Když přišel domů, obstaral maminku a chvíli si odpočinul, musel jít na kroužek. Bylo půl třetí, nejvyšší čas vyrazit. Ale ani trénink si neužil. Pořád myslel jen na to, co provedl a na hru se vůbec nesoustředil. Potom šel domů parkem. Musí se vypovídat, řekl si a v tu chvíli spatřil staré vrby u rybníka. Bleskla mu hlavou potrhlá myšlenka. Zašeptá svoje trápení do vrby! Jako ten holič, co prozradil vrbám o králových oslích uší dopadnout přeci nemůžu, protože kdo by si tady řezal vrbové proutí na basu, které by to všechno zahrálo. Řekl si a přistoupil k vrbám. Všechno, všecičko jim řekl. A pak šel spokojen domů.
Jenže netušil, že šla kolem zrovna jeho spolužačka Natálka, která venčila svého psa. Kdysi se s Hynkem kamarádila, ale teď se nenáviděli, pomlouvali se a dělali si naschvály. Když spatřila Hynka přilepeného k vrbě, myslela si, že se pomátl. Ale zaslechla, že cosi šeptá a tak opatrně přišla blíž a všechno vyslechla.
Celý večer nemohla usnout, protože pořád myslela na to, co od Hynka slyšela. Rozhodla se, že to tak nenechá. Druhý den ve škole si počkala, až Hynek po vyučování zmizí za rohem, protože ten den nechodil ze školy rovnou domů, ale na angličtinu. Toho Natálie využila. Věděla, kde Hynek bydlí, protože to byli dřív kamarádi a zamířila si to rovnou tam. Zazvonila na zvonek a čekala. Všechno to poví Hynkově mamince!
Hynkova maminka seděla a četla si knížku, když zaslechla zvonek. ,,Kdo to je? Že by si Hyneček zapomněl klíče?" Přemítala a zoufale se rozhlédla po místnosti. ,,Ale jak mu otevřu?" Musela se sama přesunout z pohovky na kolečkové křeslo, vzít klíče a dojet na balkon, ze kterého bylo vidět do dvora. Na dvoře, ale nestál její syn.
,,Dobrý den!" ,,Dobrý den Natálko, co potřebuješ? Hynek není doma." ,,Já vím, ale já jdu za vámi. Musím s vámi nutně mluvit." Hynkova maminka se podivila. ,,Dobrá, pojď nahoru. Hodím ti klíče-odemkni si." Potom se se svým vozíkem odsunula do bytu.
Natálka si šla zatím otevřít, ale najednou se jí nechtělo vyprávět o tom, co od Hynka slyšela. Neměla ho sice ráda, ale když viděla jeho nemocnou maminku, zželilo se jí. Jenže nebylo cesty zpět. Hynkova maminka čeká a ona musí jít, aby si nemyslela že jí Natálka vytáhla z pohovky jen tak pro legraci. Tak se Natálce špatně stoupalo do schodů, nevěděla, co Hynkově mamince poví.
Hynkova maminka jí přijela na vozíčku na proti a posadila jí v obýváku a přemohla se a uvařila i dva čaje. ,,Tak copak máš na srdci?" Natálka lehce zrudla. ,,Víte, myslím, že vám Hynek něco tají a měla byste se to dozvědět. Včera jsem šla vyvenčit pejska do parku a najednou jsem ho viděla přilepeného k vrbě. Myslela jsem, že si hraje, ale najednou jsem zaslechla, jak cosi šeptá. Nerada bych vám to řekla já, měla byste to slyšet od něj. Provedl zlou věc a bojí se vám o ni říct." Natálčina slova byla zvláštní. ,,Jediné, co vám řeknu je, že se to týká jeho otce." Aha! Odtud vítr fouká. Pomyslela si maminka. ,,Nechci, abyste si myslela, že jsem žalobníček, ale měl by vám to říct." ,,Děkuji Natálko, jsi milá holka. Víš, Hynek se svým otcem nevychází dobře, myslí si, že mě opustil a nechal mě nemocnou a samotnou. Bylo to ale jinak. Hynek byl tenkrát malý klouček, když jeho otec přijal zaměstnání v Rakousku. Seznámil se tam s jednou ženou, ale nikdy mě nepodvedl. Sama jsem na něm poznala, že se zamiloval do jiné a tak jsem se ho na to zeptala. Přiznal se. Řekla jsem mu tenkrát, ať za ní jde, že jim tu lásku přeju. A on se jí taky líbil. Jenže pak jsem onemocnila a on mě nechtěl nechat samotnou. Staral se o mě, až do doby, kdy jsem ho přímo donutila jít za ní, protože jsem nechtěla, aby měl kvůli mě zkažený život. Nakonec odešel. Rozvedli jsme se a zůstali přáteli. Bydlí teď s novou ženou ve vesnici za naším městem. Ale Hynek si myslí, že to bylo jinak a nemá otce rád." ,,To je mi líto." Sklopila Natálie oči. ,,To nic. Jsem ráda, žes mi dala vědět." Usmála se Hynkova maminka. ,,Dobrá, tak já už půjdu. Děkuju za čaj." Tak se Natálka zvedla a odešla. Maminka se posadila a přemýšlela o synovi. Ten se za chvíli dostavil.
,,Ahoj mami, jak se daří?" Ptal se hned, jak přišel. ,,Dobře Hynečku. Mám však cosi na srdci. Nechceš mě vzít na procházku do parku?" Hynka matčina slova překvapila. ,,Vážně?" Vždycky jí musel nutit, aby jí mohl vzít ven a teď se sama nabízí. ,,Jasně, pojďme." Tak si Hynek odnesl aktovku do pokoje a připravil maminku na cestu. Snést ji na vozíku ze schodů bylo obtížné. Potom vyjeli ze dvora na ulici. ,,Do parku jsi říkala?" Ptal se Hynek. ,,Přesně tak, myslím, že vím něco, co by ti mohlo pomoct. Trápíš se, vidím to na tobě." Řekla maminka. Hynek se polekal. Že by se to maminka dozvěděla? Ale jak? Jeli parkem až dojeli k rybníku a k vrbám. ,,Tady si odčineme." Řekla maminka. Podivné, že se zastavila zrovna tady. ,,Hynku, nechtěl bys mi něco říct?" Zahleděl se jí do očí a bolestně vyřkl všechno, co ho trápilo: ,,Včera jsem provedl strašlivou věc. Řeklas mi, abych zajel na kole za tátou na farmu a popřál mu k narozeninám. Vzal jsem bonboniéru a jel, ale nerad. Dojel jsem a šel na terasu. Jenže jsem tam spatřil tátu, jak se s ní objímá. Naštvalo mě to a tak jsem práskl o stůl tou bonboniérou. ,Tati!' Vyhrkl jsem. Otočili se a on řekl: ,Ahoj, tys mě přijel navštívit?' ,Ne! Nechtěl jsem sem včera jít, protože tě nemám rád. A nebudu. Tolik jsi nám ublížil. Nenávidím tě! A tvojí ženu ještě víc!' Pak jsem se zprudka otočil, už jsem odcházel, ale na poslední chvíli jsem se obrátil a plyvl jim do očí. Na nic jsem nečekal a zmizel jsem i s kolem rychlostí blesku." Maminka zůstala sedět bez pohnutí. A pak řekla: ,,Hynku, nejhorší pro člověka je, když mu vlastní dítě řekne, že ho nenávidí. To je ten nejhorší trest." Hynek zůstal stát se sklopenou hlavou. ,,Rád bych to vrátil zpátky, ale nejde to." Šeptl. ,,Ale třeba by ses mohl omluvit." Navrhla mu maminka. ,,Když já se bojím." ,,Hynku, každý za své zlé činy musí zaplatit." Byla to tak přísná slova, až se Hynek rozplakal. ,,Mrzí mě to, moc mě to mrzí." Maminka ho pohladila o vlasech. ,,Poslouchej, tvůj otec je hodný člověk. Když poznal svou novou ženu, zamiloval se, ale nepodvedl mě a dobře se o mě staral. To já ho za ní poslala, viděla jsem mu na očích, jak na ni myslí. Nechtěl mě nechat samotnou, ale já se v té době seznámila s jedním mužem a tak jsem mu řekla, že o mě bude postaráno. Nakonec tedy odešel. Jenže moje známost neměla dlouhého trvání. Opustil mě a nechal mě samotnou s malým chlapcem, ne tvůj otec ale můj nový přítel. Věř mi, tatínek tě má moc rád." Hynek poslouchal a matčina slova ho udivovala. ,,Na žádného jiného muže než na otce si nevzpomínám." Namítl. ,,Nikdy tě neviděl, nebydlel s námi." Maminka si ztěžka povzdechla. ,,Mami, vím co dělat. Dovezu tě domů, vezmu kolo a pojedu na farmu a omluvím se." ,,Dobrá." Souhlasila maminka a tak jí Hynek odvezl domů, vzal kolo a odjel.
Když přijížděl k farmě, spatřil otce sekat trávu. Cítil se hrozně, bál se, že ho otec vyhodí. ,,Tati!" Zakřičel zplna hrdla, aby ho tatínek slyšel i přes zvuk motoru sekačky. Otec zvedl hlavu a vypnul stroj. Pak přišel k plotu u něhož stál Hynek. ,,Co tu děláš?!" Zvolal zostra. ,,Přišels mi říct další urážky?!" Hynek se zalekl. ,,Tati, moc se ti omlouvám. Je mi to moc líto, ale nevím, jak to napravit. Choval jsem se hrozně. Je mi líto i tvé ženy, nezasloužíte si takový nevděk." Otcovy oči se zaleskly. ,,Hynku, víš co je nejhorší pro člověka? Když mu vlastní dítě řekne, že ho nemá rádo." ,,Já vím, to samé řekla maminka." Sklopil Hynek hlavu. Náhle ucítil na rameni otcovu paži. ,,Už se netrap. Vím, že jsi hodnej kluk." Hynek otce vděčně objal a pak se šel omluvit jeho ženě. Sedli si na terasu, otcova žena donesla koláč, sluníčko hřálo a bylo jim hezky. Jenže Hynek si vzpomněl na maminku. ,,Už musím, maminka je zase doma sama a určitě se nudí." Na to se otec zvedl od stolu. ,,Ale kam bys chodil? Já pro ni dojedu k vám autem a bude tu s námi. Aspoň se nadýchne čerstvého vzduchu!" Byl to skvělý nápad a zanedlouho už s nimi seděla Hynkova maminka. Povídali si až do večera a pak je tatínek odvezl domů. Hynek byl šťastný. Ale přeci jen mu něco nešlo do hlavy. Copak to ty vrby mamince doopravdy prozradily, že všechno věděla?

2. 3. 2015- 4.2. 2015
 

Koutek mých myšlenek

21. května 2014 v 17:16 | Margarett Tudor

Stíny mysli se poddávají světu za zrcadlem

19. května 2014 v 21:39 | Margarett Tudor |  Story
V malém pokojíčku sedělo děvčátko. Mělo velké oči a usmívalo se na sebe do zrcadla. Sluší mi to? Ptalo se samo sebe. Budu se sousedovic Martínkovi líbit? Načechralo si hnědé vlásky a drobnou ručkou přejelo po hedvábné látce šatů, které na sobě mělo. Byly to šaty od babičky. Dostala je k pátým narozeninám. To jsem byla ještě malinká. Pomyslelo si děvče. Teď jsem už veliká. Je mi sedm a půl a už umím počítat i psát a číst. A taky umím básničky. A už hraju pár písniček na klavír. Jsem velká dáma. ,, Karolíno!" Ve dveřích stála babička. Ta princezna! Ta se nazdobila! ,, Kam se to chystáš?" ,, Prosím do školy." Zvedlo děvče hlavu. ,, Aha, do školy." Pokývala babička hlavou. ,, Zcela ti rozumím." Prohlásila tvrdě a ironicky. ,, Prosím tě sundej si tu maškaru a mazej do kuchyně. Musíš umýt nádobí." Karolínka si povzdechla. Cítila se jako Popelka. Akorát místo sester měla dědu. ,,Děda je nemocný, tak marš udělat to nádobí." Říkávala babička často. Karolínku to trápilo. Nemohla pochopit, že babička se nemůže smířit s osudem, že má na krku malou holku a její dceru pod zemí. Ta stará žena byla na všechno sama. Její muž trpěl Alzhemierovou chorobou a malá prostě nebyla velká a rozumná. I když byla krásná a roztomilá, babičino smutné srdce málokdy rozesmála. A tak se to malé dítko zvedlo a šlo. Její spolužáci si mohli hrát. Ona musela pracovat v kuchyni. Když byly prázdniny a ostatní děti jezdily k moři nebo na chalupu, ona seděla na zahradě nebo chodila s babičkou do její práce. Nechápala, proč je na ni babička přísná. Proč ji nenechá sedět v houpacím křesle a hrát si. Proč ji stále nutí pomáhat a zasměje se opravdu málokdy. Proč nemá maminku a tatínek přijede jednou za půl roku a vždycky se s babičkou pohádá. To pochopí možná až bude starší.

Rozpustila si hnědé vlasy a zavolala na celé kolo: ,, Hurá! Hurá! Prázdniny jsou tady!" Točila se na kolotoči, vlasy jí vlály ve vichru. Byla pro chlapce krásná, pro holky nejlepší kamarádkou. Smála se jako nikdo, byla obratná a štíhlá. Ale nikdo z jejích kamarádů nevěděl, jaká je doma. Smutná, zaražená, mlčenlivá. Od té doby, co umřel dědeček a ona žije s babičkou sama je to ještě horší. ,,Kájo! Kájo!" Otočila se. To je přeci Tomáš! Ten praštěnej kluk z vedlejší třídy. Má tak hezké oči. Připomínají ji zrcadlo, protože když se do nich podívá, vidí v nich sebe. A ona má přeci zrcadla ráda. Ne, že by se v nich nakrucovala a špendlila. Ona v nich ukrývá vlastní svět. ,, Ahoj Tome!" Kluk se na ni dívá. Jak se směje a je bosá! Boty odhodila do trávy. Vedle ní sedí Týna, Leoš, Kamila, Franta i Lojza a Maruška. Všichni jsou její kamarádi. Tomáš by rád Karolíně řekl, jak je hezká a jak jí to sluší. Pozorují jej ale desítky očí. Všichni její kamarádi. ,, Víte co? Pojďme hrát na schovku!" Navrhuje Karolína. Nikdo není proti, že je to pro mimina. Všichni s Karolínou souhlasí, protože ona je ta hezká, veselá a odvážná. Ta co si o sobě nemyslí vůbec nic a dokáže se bavit i s úplným hlupákem jako sobě rovným.
Karolína se cítila tak pěkně. Ale jen do chvíle, než uviděla ten známý dům. Už to na ni zase padá. Nazula si boty a otevřela branku. Vešla do domu, nejraději by utekla zpátky. Jenže její kamarádi jsou už dávno doma. O ty se rodiče starají, aby přišli včas. Aby se o ně nebáli. Ale co její babička? Ta by si ji všimla, jenom kdyby ten dům podpálila. Stará žena seděla v křesle. Slyšela klapnutí zámku, ale ani nepozdravila. ,, Dobrý večer." Špitla Kája. ,, To je dost, že jsi tu. Máš tam nádobí. Taky vynes koš a v devět ať jsi v posteli." Přikázala babička. Karolína si povzdechla: A když už si mě všimne, hned mě úkoluje. Udělala však bez řečí, co jí babička přikázala. A v devět byla opravdu ve svém malém pokojíčku na půdě.
Je to skromný pokoj, ale nic v něm nechybí. Ona zkrátka nikdy nic nedostala navíc. Má tu psací stůl, postel a skříň. Taky fixky a pastelky. A židli s polštářkem a kytici ve váze. A má tu i hromádku knížek a její oblíbené CD. Ale ostatní kamarádky mají ještě televize, na stěnách plakáty a speciální poličku na knížky. A na stole fotky a deníčky, různé ozdobičky a přívěšky. To třináctileté Karolíně jaksi chybělo.
Jedinkrát se o tom zmíňila, babička prohlásila, že to jsou zbytečnosti, které jenom zabírají místo. Ale pro útěchu, protože přes všechny starosti měla Káju ráda, i když se k ní většinou chovala chladně, jí koupila zrcadlo a pověsila jí ho na stěnu vedle skříně. Vždycky, když se do něj Kája dívala, říkala si, že tam existuje jiný svět. V tom světě je všechno z druhé strany, ale jinak stejné. Jenže později už to tam bylo jiné, jak o tom Kája častěji a častěji přemýšlela. V tom druhém světě žila ve vile s maminkou a tatínkem. Měla psa a veliký pokoj. Chodila do soukromé školy a vůbec nemusela pracovat. Hrála tenis a v zimě bruslila. Jé, ten zrcadlovým svět byl tak krásný a tak neskutečný, že to Karolínu někdy až rozplakalo. Zavřela oči a ocitla se ve světě za zrcadlem.
 


Leoeptis

19. května 2014 v 18:31 | Margarett Tudor
LEOEPTIS

VAROVÁNÍ: článek je značně dlouhý :), příběh


Strom se zdál vysoký a prastarý. Kdyby na něj někdo vylezl, viděl by určitě i na bažiny Draey. Jenže nikdo se nahoru nevyškrábal a lidé kolem procházeli do slunného dne nevšímavě s poněkud prázdným pohledem. Až jednou jsem na stromě, na kmeni našel děsivé označení. Určitě ho chtějí pokácet! Zhrozil jsem se.
Hladil jsem strom po drsné kůře a sám pro sebe si šeptal, že to nikdy nedopustím. Rozhodl jsem se, že budu stát u stromu a hlasitě, radikálně, odvážně protestovat. Budu ho střežit jako oko v hlavě, nehnu se odsud. Ve dvanáct mě volala maminka na oběd. Seděl jsem opřen o kmen stromu a žvýkal trávu, která mi hladila kolena. Vytřepal jsem z ní mravence a slastně jako kráva jsem přežvykoval.
,,Filipe! Filipe!" Slyšel jsem maminku. Škrábala se po stráni s kuchařskou zástěrou. Na chvíli se zastavila a otřela si spocené čelo. ,,Kruci Filipe, neslyšíš, že tě volám k obědu?!" Vykřikla. Konečně se ke mně dodrápala. ,,Fífo, ty neslyšíš?" Její tmavě modré oči jakoby blykaly směrem ke mně. ,,Promiň maminko, ale já tu musím zůstat." Řekl jsem poněkud smutně a zaraženě. ,,Ale Filipe, podívej se na mě. Jsi vyhládlý, vždyť jíš trávu! Přestaň, bude ti špatně. Proboha zvedni se a pojď se najíst! Máme pečené kuře." Maminka mě chytila za ruku. ,,Jenže to nejde, mami. Já tu musím hlídat tenhle krásný strom a čekat na ně." ,,Na koho Fífo?" ,, No na dřevorubce. Oni chtějí pokácet můj drahocený strom!" Maminka se rozesmála. Její smích mě však ještě víc rozzuřil. ,,Tak ty se tomu budeš smát?!" Vykřikl jsem neomaleně. Maminka zmlkla. Pohledem mě přímo probodávala. ,,Tak si jez tu hnusnou trávu, když ti chutná víc, než můj oběd!" Vykřikla to hrozně uraženě, ruce přitom zarazila do svých útlých boků a její pusa chrlila na mě slova uražená a zlá. ,,Klidně si tu zůstaň na dobro! Nějakej strom ti je milejší než vlastní rodina!" Nato se obrátila a rázným pochodem sešla dolů po cestě. Vztekle práskla brankou našeho domku a zmizela za rohem.
Popadl mě smutek. Velký smutek. Oči mi přímo plavaly v slzách. Přitiskl jsem se pevně ke stromu a šeptal mu do ucha vlastní slova. Nebyla hrubá, byla žalostná. Vylezl jsem na strom. A opravdu. Na obzoru se zelenaly bažiny Draey, na kopci Olirach se tyčily věže hradu Amöllyr a kolem toho tekla tenká, modrá stužka, řeka Willeyh. A za tím vším byly hory. Vysoké hory, tmavé hory. Ale divoké a krásné hory. Marně jsem vzpomínal, jestli se tam někdy dostal někdo ze vsi. Pan Hyllin, nejodvážnější muž v širokém okolí byl jen na okraji a vrátil se s useknutou nohou, napadl ho tam loupeživý kmen Áric. O všechno jej oloupili a byli by ho i zabili, kdyby se panu Hyllinovi nepodařilo uniknout. Od té doby nebyl schopný opustit ves, neboť nenesl jen fyzické trvalé následky.
Z pochmurného myšlení mě vytrhl hlas mužů, přicházejících po cestě. Měli pilky přes ramena a jedli suchý chléb. Prozpěvovali si:

LESY, HÁJE POJĎME VŠECI,
UŘÍZNEME HALUZE;
ZBYTEK DŘÍVÍ SPÁLÍ V PECI,
NÁM TO K PRACHŮM POMŮŽE.

Došli až ke mně. Pohlédli na mě překvapeně a potom složili náčiní vedle stromu. ,,Hele mladej, budeš muset slízt. Tenhle strom se bude kácet." Vyplázl jsem na ně jazyk. ,,To tedy nebude! Nehnu se odsud!" Zařval jsem a vzdorovitě se chytil nejbližší větvičky. ,,Ale hochu, to takhle nejde. Jestli neodejdeš, budeme nucený tě z toho stromu sundat." ,, V žádným případě! Jsem přeci jeho ochránce! Ten strom musí žít!" ,,A my taky. Když ho posekáme, dostaneme peníze. A tím budeme mít na jídlo pro sebe a naše děti. Tak to přece pochop!" ,,Ale tenhle strom musí žít!" Zařval jsem znovu. Muži se mě pokoušeli sundat, ale já se držel pevně jako klíště. A najednou k nám přiběhla uřícená máma. ,,Tisíckrát prosím za odpuštění!" Volala už z dáli. Muži na ni hleděli zkoumavě a trošku překvapeně. Matka dorazila až k nám a z očí ji sršely blesky směřující přímo na mě. ,, Promiňte za takové mrzutosti, můj syn se chová opravdu nemožně. Slez dolů Filipe!" ,,Váš syn?" Podivili se muži. ,,Ano, můj drahý synáček. Já ti nařežu Filipe, že si týden nesedneš!" Mámin řev šťípal do uší. Jenže já se ani nehnul. Mamka si sundala polobotky a začala se ke mně škrábat. ,,Jak ses tam vůbec dostal?! Jakživa jsem nikdy nikoho krom tebe neviděla v koruně tohohle prokletýho stromu!!" ,,To není prokletý strom!" Vyřval jsem na šplhající mámu a vzápětí jsem spatřil něco podivného. Nejbližší haluze stromu se pohla a mocným úderem srazila maminku do trávy. Dřevorubci ji pomáhali vstát a oprašovali ji od hlíny. Já jen zíral na větev, která před chviličkou úplně v klidu srazila mámu na kolena.
,,Asi se mi zatočila hlava." Slyšel jsem mámu. Já ale nespouštěl oči z haluze. ,,No co civíš?" Zaslechl jsem přidušený hlas vycházející z nitra stromu! Nevěřícně jsem seděl na haluzi a nevnímal okolí. ,,Já jsem tak rád, že mě máš rád." Ozýval se ten starobylý a velmi záhadný hlas. ,,Nenecháš je aby mě pokáceli! Jsi tak hodný!" Pak bylo ticho rušené jen ptačím zpěvem. ,, Paní, prosím my naprosto nevíme, co dělat." Dumali hromotluci a máma s rukama v bok rudá jako zapadající slunce zírala na mě a na můj strom. Ano, na můj! ,,Tak si zkrátka sbalíme svoje fidlátka a řeknem to tam výš." Zahlaholil jeden z nich. ,,Prosím vás, nedělejte to mladí muži!" Máma sepjala ruce a její plavé vlasy ji zakryly polovinu ustaraného obličeje. Muži se na ni chvíli dívali, potom se rozhodli odejít a už se nevracet. Prý to na vyším nějak ztrpí a ten strom tam bude stát, když jí to udělá radost. Máma byla prostě krásná a tou její krásou dokázala všechny lidi uprosit.
Sotva muži zmizeli v zatáčce, chytila mě za kotníky a začala mi nabíjet. Křičel bych, jenže mámino bití za to nestálo. Ale slovy uměla zasáhnout srdce jako mečem s nejostřejším hrotem. Dovlekla mě po stráni domů, posadila se a přikázala mi klečet na hrachu. Klečel jsem dlouho a kolena jsem měl krvavé. Maminka zatím vystlala mojí postel a nedala mi večeři. Nejen že jsem neobědval, já ani nevečeřel! Kručelo mi v žaludku jako kdybych tam měl celý orchestr. S mámou se však nedalo smlouvat. ,,Budeš pykat! Jsi drzý a ještě mi uděláš takovou ostudu! Však on tě hlad a hrách naučí!" Hudrovala. Počkala si až jsem zalehl a pak si do zlatých vlasů vpletla pentle a oblékla si svojí nejoblíbenější sukni. Už dlouho nezašla do místní hospůdky, teď ano. Naposledy zkontrolovala, jestli jsem stále zalehlý v peřinách, potom mě zamkla a pálila si to po pěšině do hospůdky jako panenky.
Dlouho jsem přemýšlel o stromu. A taky o tom, co jsem z něj viděl. Tak rád bych se podíval do hor, ikdyž jsou prý strašlivé! Jenže mě ta strašlivost a nebezpečí přímo přitahovala. A tak jsem dlouho přemýšlel a představoval si horskou vrchovinu a najednou zaslechl jsem z venku smích. Jeden patřil matce, druhý byl mužský a mě neznámý. Připlýžil jsem se k oknu a opatrně nakoukl ven. Na pěšince stála máma po boku mladého muže oblečeného v úředním. Byl vysoký, široká ramena a pusu od ucha k uchu a na hlavě měl naraženou šedou kudrnatou paruku do copu. A na ní měl klobouk. Smál se na mámu a držel ji za ruku! Ten chlápek se mi ani trochu nelíbil, zato máma na něm mohla oči nechat. Raději jsem se vrátil do postele. Jenže spánek ne a ne přijít. Hlad jsem měl snad největší v životě a taky mě rušilo pomyšlení, že do života s mojí drahou matkou vstoupí ještě někdo třetí.
Byl jsem zvyklý žít jenom s mámou. Táta zemřel ve válce těsně před mým narozením a tak zbyla mámě jenom malá chaloupka a já. Její rodiče ji pomáhali, ale stáří je dohnalo a brzy usnuli navždy. Maminka mě měla přes všechny nepříjemnosti ráda a dřela na mě. Zaplatila mi školní vyučování u domácího učitele, kupovala mi hezké oblečení a hračky. A v létě se mnou jezdívala za strýčkem Aloisem do Branniatova údolí. A já až někdy (jako zrovna teď) jsem byl hodný a pomáhal jí. A teď nám sem vpálí nějaký napudrovaný mladíček!
Zrovna když mi žaludek znova zapěl, dveře se rázně otevřely. Spatřil jsem maminku. Byla rozjasněná jako polední slunce, sladce se usmívala. Přistoupila tiše ke mně. Měl jsem zavřené oči, ale přesto jsem vycítil přítomnost neznámé osoby. ,,To je on." Šeptala maminka. Uslyšel jsem kroky, které se ke mně blížily a potom závan vína a drahého šatstva. ,, Takové neviňátko." Zašeptal cizí mužský hlas. ,, Kolik je mu let?" ,, Je už velký. Čtrnáct a půl." Slyšel jsem mámin hlas z kterého bylo cítit, jak je na mě pyšná. ,, To by mohl k nám na studia." ,,Myslíš?" ,,Jistě je chytrý, povídala jsi, že mu platíš domácího učitele." ,,To ano. Jde mi o to, aby uměl základy. Nepřemýšlela jsem, že by ve studiu pokračoval." ,,Zítra se s ním seznámím. Povím mu, jak se věci mají." Ležel jsem nehnutě jako socha a přeci jsem z mužova hlasu cítil falešnost. A pak odešli někam do tmy. Byl jsem smutný. Moc smutný. A tak jsem se zvedl a vylezl oknem na zahrádku. A z ní po stráni k svému milovanému stromu.
Opíral jsem se o jeho kmen a díval jsem se na hvězdičky. ,,Ty jsi se vrátil?" Zaslechl jsem přidušený hlas zpod kůry. ,,Ano, bydlím tady pod strání." Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozvalo: ,,Děkuji ti." ,,Za co, pane?" ,, Za co? Zachránil jsi mě před smrtí! Zasloužíš si odměnu!" Ze stromu se ozýval smích, který mi rozehřál srdce. ,,Já ale nic nechci." ,, Opravdu? Nezdáš se mi zrovna šťastný." Najednou jsem místo hvězdiček viděl maminku s naškrobeným pánem, jak se smějí a drží se za ruce. A jak ten cizí pán strká všechny naše poklady i s mojí maminkou do velkého rance a jenom mě tam nechá a ještě výkřikne: ,, Ty špíno! Kliď se!" A tak jsem se rozplakal jako malý kluk. ,, Neplač hochu. Ta žena, kterou jsem shodil větví a která byla pro mou smrt byla tvá matka, že?" ,,Ano." Odpověděl jsem skrz slzy. ,, Viděl jsem ji s mužem, drželi se za ruce a smáli. Ten muž je falešník a lhář. Netrápí tvé srdce zrovna ten muž?" ,, Přesně ten! Prosím, já ho tu nechci!" Bylo ticho a já měl oči plné slz. ,, Tvojí maminku potkala ta zlá nemoc, které se říká láska. A toho náfuku ji nevymluvíš. Obávám se, že ji nemůžeme pomoci. Ten muž ji obalamutil a teď ji chudinku sebere a tebe tu nechá. Vím, je to kruté. Ale cítím, že jestli do zítřka nezmizíš, tak to tak dopadne." To, co říkal strom mi trhalo srdce. Ale věděl jsem, že má pravdu. ,, A kam mám jít?" Vykouzlil jsem krutý otazník, po kterém bylo zase dlouho ticho. ,, Zasloužíš si odměnu. Jsi odvážný, jdi do hor." Pak nastalo kruté ticho a já slyšel vlastní dech. ,, Do hor? Pane, do těch krutých hor, pomoc pane! Je to strašně zlé!" Rozkřičel jsem se a zmocnilo se mě šílenství. Naskočila mi husí kůže, rozklepaly se mi ruce a moje tváře přímo hořely vzrušením a strachem. ,, Není to tak strašné, jak se vypráví tady v údolí. Jsou tam překrásná místa a v některých z těch míst žijí prazvláštní bytůstky. Stromy jsou tam mnohem starší než-li já a ty sám do těch hor patříš." Stromova slova mi nešla na rozum. Něco mě ponoukalo a přitom mě něco brzdilo. Seděl jsem tam dlouho a mlčky hleděl do nebe. ,, Času není nazbyt." Připoměl mi strom po dlouhé odmlce. A já se najednou rozesmál. Nikdy předtím bych těm podivnostem z hor nevěřil, ale když jsem se v klidu opíral o mluvící strom, to na tom asi něco bude.
Zvedl jsem se, pohladil jsem obarvenou kůru a poděkoval, i když dodnes nevím přesně za co. Opatrně jsem se vplížil do pokoje a zbalil jsem si raneček nejpotřebnějších věcí na výpravu do podivuhodných hor. A pak jsem se tiše vrátil ke stromu. Ten překontroloval obsah mého rance ( je zvláštní, že vidí a přitom nemá oči, zato může jistě nějaké kouzlo) a on mi vše schválil. ,, Je vidět, že ti jsou hory blízké. Jdi údolím až k řece Willeyh, potom přejdeš Blarinovu lávku a budeš na úpatí hor. Nevím, jak jim říkáš ty, ale já je znám pod názvem Leoetips." ,, Leoetips? Nikdy jsem to neslyšel, ale to slovo se mi líbí. Znamená něco?" ,, Budeš se divit, ale znamená to Daleké hory. A teď už jdi. Cestou potkáš třeba nové přátele a možná mé příbuzné. Sbohem Filipe." Sebral jsem se a šel. Naposledy jsem se otočil ke stromu a potom k mému domu a všemu jsem zamával. Vykročil jsem.
Já nemám rád začátky. Všechno trvá dlouho a nudně, člověk se zaobírá zbytečnostmi a lehké věci mu přijdou těžké. Šel jsem známým krajem tmou a slyšel jsem jen hudbu z hostince. Opustil jsem svou ves a šlapal jsem si to pěšinkou k řece, která se leskla temnou modrou. Z dlouhé chvíle a taky ze samoty jsem si začal prozpěvovat slova, která mi v tu chvíli přišla na jazyk:

HVĚZDY SVÍTÍ NA OBLOZE,
KOLEM PÁNA MĚSÍCE,
PÁR KROKŮ A MĚ BOLÍ V NOZE,
JSEM ZPOHODLŇENÝ VELICE.

KDYBYCH BÝVAL VÍCE KRÁČEL A DOMA NESEDĚL,
TAK BYCH NEBYL UNAVENÝ A RYCHLE BYCH BĚŽEL.

Zpíval jsem si a na cestě jsem byl již dvě hodiny, když už jsem jasně slyšel řeku a čichal vůni rákosí a řas. Konečně mě přepadl spánek, schoulil jsem se k velkému kameni u řeky Willeyh a téměř okamžitě usnul.
Probudil jsem se kolem poledne. Ptáci zpívaly a já si říkal, že maminka teď doma určitě šílí hrůzou a jestli bych se neměl vrátit. Jenže takové myšlenky jsem v mžiku zahnal a po malé snídani ze svého rance pokračoval v cestě. Asi tak ve čtyři odpoledne jsem dorazil k Blarinově lávce. Byla uzoučká z jemného dřeva. Přešel jsem bez potíží a stanul na druhém břehu. Zprvu jsem necítil žádnou změnu, ale po chvíli jsem si uvědomil, že jsem vstoupil do úplně jiného světa než znám. Všechno mnohem více vonělo a slyšel jsem zřetelněji. Pod botama jsem cítil ostré špičky kamínků a všechno bylo jakoby jasnější a ostřejší. Tamní svět se proti tomuto zdál nudný. Stanul jsem na úpatí Dalekých hor.
Daleké hory mě pohltily. Šplhal jsem výš a výš a toužil jsem se dostat na vrchol. Spatřil jsem nádherné vodopády a zelené pásy lesů, táhnoucí se pod základy hor. Pil jsem nádherně čistou, chladivou a řekl bych chutí takovou měkkou vodu z potoků. Zdivočel jsem. Přestal jsem počítat dny strávené v tomto kraji. Lovil jsem divokou zvěř a pekl si ji nad ohněm. Myl jsem se jen v nejvyšší nouzi. Párkrát jsem zahlédl nevábná stvoření, ze kterých šel strach, ale jinak jsem si žil v celku dobře. Nedalo se to nazvat rájem na zemi, mnohdy jsem smrti unikl jen o vlásek. Rostl jsem jako z vody. Do bažin mě začaly lákat krásné vodní ženky, dokázal jsem se poprat s lupiči a lotry, kteří v této zemi také přebývaly. A pak jsem se jednou posadil na skálu a hleděl do údolí, kde jsem se narodil. Přemýšlel jsem dlouho o životě a nakonec jsem se rozhodl, že se vrátím a podívám na matku a na dobrý strom. A tak jsem po dlouhé době sešel z hor.
Zdálo se mi, že jsem přešel do zamlženého světa. Prázdného a obyčejného. Nespěchal jsem, ba jsem se přímo plahočil. A tak jsem po několika dnech, které jsem stále nepočítal dorazil do vsi. Viděl jsem mohutný a pyšný strom na cestě, k tomu jsem přispěchal. ,, Pane, vrátil jsem se!" Volal jsem již z dálky. Jenže strom neodpovídal. Byl ztrouchnivělý. Potkala ho zlá nemoc a nyní tu stála jen mrtvola, kterou brzy posekají. Rozplakal jsem se. Vzpomínal jsem, jak jsem na něj kdysi vylezl a uchránil jej před smrtí. A potom v noci jsem taky plakal. Kvůli maminčině známosti. Ano! Když není strom, musí být alespoň maminka!
Dům tam stál pořád. V oknech se červenaly muškáty a na dvorku bylo několik vyřezaných vojáčků pohozených hala bala, jak je tam kdosi odhodil. Přistoupil jsem ke dveřím a zaklepal.
Otevřela mi! Byla teď mnohem starší, na čele se jí rýsovaly vrásky, ale stále byla hezká. Byla v zástěře a v ruce držela vařečku. Plavé vlasy měla stažené do uzlu. ,,Maminko." Vydechl jsem. Stála a nevěřícně na mě hleděla, pak si protřela oči a nakonec zvolala: ,, Filipe! Ty žiješ! Ty jsi se nám vrátil!" Objala mě a div nezulíbala. Potom mě odvedla do kuchyně. Byla docela jiná, než když jsem tam jedl já. Byla bohatě zdobená a nábytek byl jinak rozestavěn. Maminka mě posadila ke stolu a plakala dojetím. V tu chvíli vešel dovnitř muž. Byl už starší, ale já ho poznal. Byl to ten naškrobený panák, kvůli kterému jsem vlastně odešel. ,, Dorrotho! Co tu dělá ten vandrák! Kolikrát ti mám říkat, abys mi sem nevodila žebráky!" Zahlaholil už ode dveří. ,, Jenže Lukiasi, to není žádný žebrák! To je Filip, můj syn!" Vyhrkla maminka. ,, Ty jsi se dočista pomátla. Tvůj syn je mrtev." Řekl Lukias naštvaně. ,, To není pravda, pane. Jak to tak s jistotou víte? Odešel jsem a nyní se vracím. Odešel jsem kvůli vám a vidím, že jste tu s mojí matkou zůstal." ,, Co si to dovoluješ?!" Zavřískl muž. ,, Ne Lukiasi! Opravdu je to Filip! Akorát dospělý, špinavý a vlasatý!" Zarazila ho maminka. ,, Kolik je to let, co jsi mě neviděla?" Otočil jsem se k matce. ,, Na své cestě jsem přestal počítat čas." ,, Je to sedm let, Fífo. Je ti dvacet let. Za tu dobu se toho mnoho událo." ,, Sedm let!" Vykřikl jsem zděšeně. ,, Celých sedm let!" Opět jsem padl matce do náručí. ,, Měl by ses umýt, páchneš." Ozval se Lukias. Šel jsem tedy, ale i z prádelny jsem slyšel ty dva, jak se dohadovali. Lukias byl proti, abych tu zůstal, že prý jsem nevzdělaný, ale dospělý, takže matka již nemusí mě hlídat jako děcko. Matka si přála, abych zůstal. Že mi opatří domácího učitele, abych dokončil základní vzdělání a bude-li mě to bavit, pošle mě do města na střední učení, jak před lety navrhl sám Lukias. ,, Jenže to mu bylo 14 let! Co si o nás lidé pomyslí! Dospělý a učit se! Ten svou šanci promarnil. Musí se obejít bez vzdělání. Nevyužil toho." Hudroval Lukias. Já jsem si velmi přál studovat. Cítil jsem se hloupý.
Po umytí jsem si rozčesal vlasy, které mi sahaly k ramenům a kroutily se. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Byl jsem opravdu muž. V mé tváři nebyla ani stopa po dětinskosti, ale v mé duši ano.
Vešel jsem se zaklepáním do kuchyně a k mému překvapení na podlaze uviděl plavovlasého chlapce. Hádal bych mu podle vzhledu tak pět let. Hrál si s dřevěnými vojáčky, které jsem předtím viděl na dvorku. A za hochem jsem uviděl vyřezávanou kolébku a v ní maličké děvčátko. Seděla u něj maminka. Lukias stál nad ní a pevně jí svíral rameno. Pak se všichni otočili ke mně. Máma povstala. ,, To jsou tví sourozenci. Matiahr a Illionka. Matiahrovi je 5 let a Illionka se narodila před čtyřmi měsíci." Lukias se se zlomyslným úšklebkem zvedl a přistoupil ke mně. ,, Vidíš? Máme vlastní rodinu a ty do ni nepatříš." Pak chytil mámu za ruku a přitáhl si ji k sobě. ,, A brzy budeme mít i třetí děťátko. Běž a nepřekážej Filipe." Bylo mi příšerně. Maminka už byla pryč a já už si ji nezískám. Lukias ji držel pevně v náručí a jeho paže ji hladili. Hoch si hrál a miminko spinkalo. ,, Sbohem." Špitl jsem a odešel.
Kam? Přeci do hor. Tam patřím. Promarnil jsem šanci se vzdělat, ale teď žiju celkem šťastně v horách. Putuju a navštěvuju zvláštní národy. Naučil jsem se od nich mnoho i bez vzdělání. Ztratil jsem vlastní maminku, ale to byl můj osud už od začátku a strom to věděl. A tak nyní zase putuju a myslím, že jsem docela šťastný.



4. 3. 2014 - 17. 4. 2014

Šedooký

17. května 2014 v 8:38 | Margarett Tudor
Za záclonou jsem spatřila tvář. Patřila blonďákovi s šedýma očima a potutelným pohledem. Tvář byla zamyšlená. Blonďák se díval do compu, asi byl na netu a s někým chatoval, protože se mu chvíli ruce rozjížděly po klávesnici a chvíli se zastavily a šedé oči cosi četly. Z mého pokoje byl na toho kluka moc dobrý pohled. Připomínal mi mého vysněného zpěváka. Opravdu! Skrz záclonu jsem pozorovala jeho psání na klávesnici a prohrabování se rukou do vlasů. A on najednou pozvedl hlavu a já už nestihla uhnout do stínu. Šedé oči se na mě zahleděly. Zrudla jsem jako ředkvička a rychle poodstoupila od okna. Ale na jeho potutelný úsměv nezapomenu.
Máma mě poslala nakoupit. Moc se mi nechtělo, šíleně mě třeštěla hlava a napůl jsem nad učebnicí dějepisu poklimbávala. Máma ale byla neoblomná. Sešla jsem tedy do kuchyně a vytáhla tašku. Táta mi dal prachy a já vyrazila do deštivého dne, což ovšem v naší zemi není nic neobvyklého. Po chodníku se mi nechtělo, kratší cestou to je po silnici. Naprosto nekontrolovaně jsem se rozběhla napříč ulicí a najednou jsem zaslechla výkřik a pak jsem ucítila prudký náraz do mých kolen. Dopadla jsem s třesknutím na zem a na kolenou mi seděl… ten blonďák! Na hlavě měl helmu a na záda mu dopadlo terénní kolo. ,, Kruciš!" Zaklel hlas, který se mi začal líbit. ,,Jsi blbá?! Proč nejdeš po chodníku?!" ,,A ty proč s tím svým parádním kolem nejedeš po cyklostezce?!" Vrátila jsem mu to. On ze sebe sundal kolo a vyškrábal se na nohy. Pomohl mi se zvednout. ,, Spěchal jsem!" Vyhrkl podrážděně. ,, Já taky." Odpověděla jsem s úsměvem. Vyjeveně na mě koukal a pak nasedl na kolo a jel. ,,Nejlepší bude, když budem oba dodržovat pravidla!" Zavolal na mě, pak se frajerky pustil rukama řidítek a zašklebil se na mně: ,, A příště mě nešmíruj!" Zmizel za rohem a já rychle přešla na chodník, protože na mě začali troubit.
Jsem ráda, že mám takovou skvělou společnost. Mimochodem, to bylo myšleno ironicky. Protože moje drahá teta a namyšlená sestřenka Grace se k milé společnosti rozhodně nemůžou řadit. Přišly k nám po obědě na návštěvu, daly si zmrzlinu a teta si začala mojí mámě stěžovat na její práci ředitelky. Ta si přijde na tolik peněz, že za ní a její dcerou kluci přímo pelášej. Navíc Grace je blondýna a ke všemu moc otravná a moje teta je taky blondýna, akorát se barví na červeno a je strašně hubená a krásná. Grace je namyšlená a přesto, že jí a mámu její táta opustil, má všechno, na co si vzpomene.
Grace chvíli seděla s námi a pak se začala rozhlížet po okolí. ,, Jo a taky se vedle do domku přistěhovali nějací Bottnovi. Jejich máma je super a docela si s ní rozumím, byly jsme spolu na kávě a hezky jsme si popovídaly. Má manžela, kterej ale věčinu času tráví v práci a dva a syny. Mladšímu je osm a staršímu už patnáct. Vykládala mi, že jsou s nim věčný problémy a já na to, že s naší Jessie to taky není žádnej med." Vyprávěla máma a teta měla oči navrch hlavy. ,, Oni si asi přijdou na dobrý prachy, když vidim to auto." Ukázala teta z okna k sousednímu domu. ,, Je to možný, ale mě je to fuk." Prohodila máma a já si všimla, jak teta významně mrkla na Grace. A právě v tom okamžiku vyšel z baráku ten šedookej. ,, No vidíte, o kom se mluví, ten se objeví." Poznamenala máma a já si všimla, jak teta a Grace po něm šilhají. ,, Promiňte, ale není mi dobře. Myslím, že se půjdu protáhnout na vzduch." Řekla Grace a tryskem vyběhla před náš dům. Ještě jsem viděla, jak se upravuje a jak se teta usmívá.
Nevnímala jsem, co si máma s tetou vykládaly. Šla jsem do pokoje a oknem, kterým bylo vidět do jeho pokoje, ale mimo to i dolů na chodník jsem ty dva pozorovala a poslouchala, neboť jejich hlasy dolehly pootevřeným oknem až ke mně. ,,Ahoj." Usmála se Grace a opřela se o zídku. ,, My se známe?" Prohlédl si ji on. ,, Ne, ale můžeme se znát. Jsem Grace." Podala mu ruku a on ji pevně stiskl. ,, James, já jsem James." Grace se dál opírala o zíďku a začala si natáčet vlasy prsty nalakovanými na růžovou. Věděla jsem, že musím jednat. Vyklonila jsem se z okna a zavolala: ,, Být tebou Grace, tak se o tu zíďku neopírám. Tvůj nažehlenej exkluzivní model bude celej bílej!" Grace se zašklebila, ale od zdi se odlepila. ,, Kdo je to?" Zeptal se James a pohlédl ne mě. ,, Myslím, že bys mě už trošku znát mohl. Jsem šmírák a nemehlo, co po městě chodí nenamalováná a v teplákách. Jo! A kazí sestřence Grace nový objev!" Rozesmála jsem se na celé kolo. Grace zrudla vzteky. Pak si hrábla rukou do vlasů a její dlouhé vlasy se zavlnily a omylem se dovlnily do otevřené popelnice, která stála na rohu. Vyprskla jsem smíchy a James taky. ,, Promiň, ale koukni se na sebe. Dlouhé vlasy mají spoustu nevýhod." Rozesmál se James a Grace s jekotem odskočila od popelnice. Konečky vlasů byly promáčené od zbytků pití a visely v nich obaly od sušenek. Grace se rozběhla směrem k nešemu domu a já se smála- no opravdu moc nahlas. I James se smál, pak nejednou přestal. ,, Jsi hodně trhlá a zvláštní. Takových, jako jsi ty se mnoho nepotká." Podíval se na mě nahoru a pak řekl: ,, Mohla bys být agentka a klaun dohromady." ,, A ty blbej cyklista a hezkej potrhlík dohromady." Zasmála jsem se. ,, To bylo hnusný a hezký zároveň." Zamyslel se James. ,, Jo, to bylo." ,, Hele, ty klaune a agentko dohromady, nechceš jít se mnou zítra do Foodu. Poslední dobou potřebuju často rozesmát." ,, Tak jo. V kolik?" ,, Asi ve čtyři odpoledne. Můžeš?" ,, Jo. Tak zejtra ve Foodu." Řekla jsem s úsměvem a zavřela okno. Byla jsem štěstím bez sebe.
Teta a Grace uraženě odešly hned poté, co si Grace umyla vlasy. Máma celou tu dobu tetu i Grace uklidňovala, že se snad nestala zase tak hrozná věc. Jenže teta celou dobu pištěla, jak má moje máma nevychovanou dceru a jak máme nezdvořilé sousedy a že si to za rámeček nedá. Grace s mokrými vlasy volala na celý dům sprosté pomluvy a nakonec je máma prostě vykopla. Máma mi pak lehce domluvila, abych prý příště nedělala blbosti a já se pak taky naštvala, protože já za Graceny vlasy přece nemohla.
Ve škole jsem svým nejlepším kamarádkám Eleonor a Susan vykládala o hezkém sousedovi, který mě pozval do Foodu. ,, Do Foodu? Proč zrovna tam?" Divila se Susan. ,, Co je na tom?" Zkušená Susan se zahihňala. ,, Chápu, že to je tvoje první rande, ale… Hodí se to?" ,, Není to rande! Takovej hezounek nemůže přeci vidět něco na malé brunetce s pihovatým nosem a trhlými nápady. Ale kámoš to může být klidně!" ,, Ne Jessie. Tohle je rande, on se ti líbí. V čem je problém?" Přerušila mě Eleonor. Nechápala jsem, jak to mohly brát tak jednoduše.
Ze školy jsem přišla v půl čtvrté a rychle jsem se převlékla z uniformy do džín a volného trička. Na krk jsem si dala řetízek a pak přes sebe přehodila mikinu. Vlasy jsem si učesala na dva culíky a dala si do nich modré sponky. Obula jsem si pohodlné botasky a šla jsem. Kdyby mně holky viděly, řekly by, že to není dobrej nápad oblíknout se na rande jako do parku nebo do klubu. Jenže já se v tomhle cítila nejlíp a myslím si, že je to docela dobrý. Začalo pršet. Utíkala jsem a do Foodu dorazila promočená až na kost. Bylo tu přecpáno a k mému zděšení jsem tam uviděla Grace s její nejlepší kámoškou Fionou. Hihňaly se a obě blonďaté kvočny civěly na- ano! Na Jamese! Seděl sám v džínách a tričku s hustým nápisem a oni se právě chystaly přisednout a zajímat se, proč sedí tak sám. Když jsem přišla já.
,, Ahoj Jamesi." Usmála jsem a oni na mě vyjeveně koukaly. ,, Čau. Sluší ti to." ,, Vždyť je zmoklá jako slípka!" Neudržela se Grace. ,, Ne jako, ona je slípka." Opravila ji s úšklebkem Fiona, Gracina BF. ,, Dobrý den dámy." Pozdravil je James. ,,Ahoj, ty jsi James!" Usmála se Fiona přehnaně sladce. ,, Už jsem tak známý, sotva se přistěhuju." Ušklíbl se a pak se otočil ke mně. ,, Nedokážeš je nějak odehnat?" ,, Jo, to zvládnu. Chceš vtipnou formou?" ,, Jasně. Proto jsme tady." Uchichtl se šedooký a mně na chvíli zamrazilo. Jasně, není to rande. Není tak ani oblečenej. Zaznělo mi v hlavě. Ačkoliv jsem to holkám říkala, v duchu jsem stále doufala, že to rande bude. Otočila jsem se k Grace a Fioně a jemně je chytla za ruce. ,, Mám vás moc ráda, slípky. A právě proto byste měly jít, protože ve Foodu se prodává slepičí polévka. Tak rychle zmizte nebo vás vážně uvaří!" Obě začaly vřeštit a James se smál a smál. Uraženě odpochodovaly a já si zase sedla. ,, Co si dáš?" Zeptal se James. ,, Nevím. Třeba limču?" ,, Třeba limču!" Zahleděl se mi zblízka do tváře a stále se usmíval. Pak se zvedl a šel pro to. Seděla jsem zamyšleně a pozorovala ho, jak stojí ve frontě. Z kapsy vytáhl peněženku a před zrzavou dívku vložil bankovku. Byla z něj u vytržení a on jí musel několikrát zopakovat, co si vlastně objednal. Na něj nemám. Pomyslela jsem si. Na světě je mnohem víc hezkých holek a já jsem ošklivá, málá, pihovatá holka, která má za úkol jej jedině bavit a přihlížet, jak se ostatní holky na něj dívaj. James se vrátil a položil přede mně sušenku a limču. ,,Objednala sis sice jen limču, ale k tomu se vždycky hodí něco zakousnout." Poznamenal a sám se zahryznul do sendviče, který si dones. ,, Díky moc." ,, Nemáš zač. Jsi přeci můj klaun!" Napřímila jsem se. ,, Klaun? Ale já nestojím jen o to, abych tě tady bavila blbými vtipy. Nejsem klaun." ,, Já vím. Ale ty jsi prostě jiná a to se mi na tobě líbí. Já tě pozvu na rande a ty se nenamaluješ a neoblíkáš se jak modelka. Jsi taková pohodová už od pohledu. Krásně člověka odpálkuješ, já pak už nevím co říct a to mi od mala říkali, že já vždycky vím, co říct. Když jsem tě poprvý viděl, měl jsem blbou náladu. Rozešla se totiž se mnou moje holka. A navíc jenom přes Face. Jsem na ni naštvanej, už je mi úúúplně fuk. Byla to blondýna, podobná tý Grace. A pak jsem se zasmušele zahleděl do protějšího okna a uviděl tě, jak mě zamilovaně pozoruješ. Hned jsi uhla, ale ten kratičký okamžik, tý veselý a pohodový tváře, kterou jsem uviděl. To mi zvedlo náladu. A pak jsme do sebe narazily a mně se líbilo, jak jsi se mnou hezky mluvila. Tak drze a přitom mile. A když jsi na nás promluvila z toho okna a já už jsem málem zas udělal starou chybu, že jsem chtěl k namyšlený blondce, uvědomil jsem si, že tě miluju. Tohle není vyznání. To je prostě holá pravda. A chceš kousek mýho sendviče?" Celou tu dobu, co mluvil jsem byla červenější a šťastnější. Tak jsem se k němu naklonila a zakousla se do sendviče, kde před chvílí kousnul James. Pak jem jeho ruku ucítila na své a potom… políbil mně! Byla jsem tak šťastná! Držel mě za obě ruce a jeho ústa se dotýkala mých. Bylo mi jedno, že nás všichni vidí. Já se soustředila jenom na Jamese a on na mě. Pak mě jemně pustil a jeho šedé oči se stále dívaly do mých. ,, Miluješ mě?" ,, Ano." odpověděla jsem s úsměvem a on se zasmál.
Dojedli jsme a pak odešli do deště. Drželi jsme se za ruce, nemohli jsme se opustit, když jsme se měli rádi. Kapky na nás útočily, ale my jsme je nevnímaly. Nechaly jsme si je stéct po tvářích a pak jsme se líbali. Domů jsem se vrátila až v sedm a na máminy a tátovy otázky jsem odpovídala poněkud zpomaleně.
Až když jsem ležela v posteli a znovu si promítala dnešní odpoledne, obrátila se na mě sestra ze svého lůžka. ,, Jessie, ty jsi zamilovaná?" Překvapila mě její otázka. ,, Jak to víš?" ,, Máma to tvrdí." ,, Co si myslíš ty?" ,, Že jo. Od tvýho příchodu se chováš zvláštně. Furt přemejšlíš. To přemejšlíš o něm?" Otočila se na mě má sedmiletá ségra. ,, Jo." Uchichtla jsem se. ,, Já totiž jsem asi taky to..." Šeptala má drahá sestřička. ,, Co Elen?" ,, No zamilovaná přece!" ,, A do koho?" Usmívala jsem se do tmy, aniž bych tušila, že i v sedmi letech se člověk může zamilovat a nebo si spíš na to hraje. ,, To ti řeknu jenom když mi slíbíš, že mi taky řekneš toho tvýho." ,, Jo řeknu." slíbila jsem již předem. ,, Tak jo. Je to Roger, to je ten kluk, ten novej soused." Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. ,, Fakt? Tak to je fakt super, protože mě se líbí jeho starší brácha James." Obě jsme se rozesmály. ,, Ale slibme si, že to neřeknem nikomu krom nás." Šeptala ségra do tmy. ,,Dobře. Bude to naše velký tajemství!"
A tak to je. Já a ségra máme tohle velký tajemství a já teď většinu času trávím s Jamesem. Eleonor a Susan sice ví, že s ním chodím, ale o tom, že moje ségra a jeho brácha! To fakt nesmí vědět, protože je to moje a Elen tajemství. Grace je teď na mě šeredně protivná, ale to mi je tak nějak fuk. Jsem šťastná.

2.5.-3.5. 2014

Můj malý názor na bulváry

29. dubna 2014 v 23:14 | Margarett Tudor
Dneska byl pro mě vcelku běžný den. Škola, balet a vysedávání u tety na zahradě. Sluníčko nám svítilo na záda a teta s mamkou popíjely vínečko. Dostala jsem trošku vína, jenom na dno. Ono mi to moc nechutná, ale v tom jarním podvečeru ta hořkost a pálení, no nádhera. Domů jsme se dostaly v půl osmý a sestra jen tak mezi řečí prohodila, že Bartošová skočila pod vlak. Pro někoho běžný den, pro někoho smrt.
Já se o celebrity všeobecně nezajímám. Spíš naopak. A bulváry mi přijdou hloupý. Všechno jenom zkritizují. Jak se má ten člověk cítit? Je přeci úplně stejný jako my, jenom má práci, ve které se hodně angažuje. No a bulvár pomlouvá tak, že lidi uvěří. Já to nečtu, ale když projdete kolem výlohy, nemůžete si nevšimnout obrovitých nápisů na časopisech. Už jenom to mě rozčiluje. Proboha! Není to už trochu šikana?
Vím, že to zní hodně divně, ale zamyslíme-li se, tak to nakonec tak je. A já si myslím, že u Bartošové to tak je. Já ji nikdy nemusela a moc o ní nevím. V televizi ale byla terčem pomluv a zvlášť bulváry si na ni pošmákly. A i po její smrti nemá klid. Bulvár nadšeně začne vykládat prapodivné historky. Já přeháním, ale za chvilku to bude: BARTOŠOVÁ MĚLA PĚT MILENCŮ A OTĚHOTNĚLA, NEVĚDĚLA S KÝM A TAK SE POD NÁTLAKEM ROZHODLA ZABÍT.
To by tomu nasadili korunu! Opravdu ať je člověk jaký je, nemusíme si o něm číst jenom jestli měl na večírku hezké šaty nebo oblek jak na chatu. Nebo jestli má takový nebo makový účes. Tohle já podporovat nebudu. Mnohem radši si přečtu nějakou dobrodružnou knížku.
Prosím vás, toto neberte jako kritizování, to je jen můj vlastní názor. Bobtná to ve mně už delší dobu a tak to prostě musím napsat.
Doufám, že se mnou v některých věcech sozhlasíte

Pokoj v podkroví

29. března 2014 v 12:55 | Margarett Tudor

Mému drahému bráškovi bylo dnes 10 let. Maminka s tatínkem mu donesli na stůl marcipánový dort s deseti svíčkami a na skříních našeho pokoje rozvěsili barevné fábory. Sezvali také některé členy naší drahé rodinky, někteří ale (jako třeba strýc Aleš) byli se slušnými výmluvami zanecháni v křeslech u televize. ,,Když si vzpomenu, jak se strejda Aleš minule opil!" Hrozila se máma. ,,Prosím tě Aleno, vždyť ti jen řekl, že máš velký nos." ,,Jenom!" Načepýřila se máma a táta radši stichl.
Když se tedy někteří členové rodiny sesedali v bráškově a mém pokoji a na ten stůl se položil marcipánový dort, otevřel táta dětské i dospělácké šampaňské až to vytrysklo na koberec a máma zvedla ke všem přítomným hlavu a pronesla následující: ,,Milý Vašíku. Dnes je tvůj významný den. Za všechny přítomné ti přeji všechno nejlepší (teta Hedvika si významně poposedla a můj bratránek Lojzík protočil oči). Máme tě všichni moc rádi (až na mě). A teď k dárečkům. Ten největší (teta Hedvika si opět poposedla, tentokrát uraženě) je asi od nás. Protože ti v podkroví zřídíme vlastní pokoj." Ticho se stalo ještě větším tichem. Teta Hedvika si zase poposedla a bratránek Lojzík závistivě mlaskl. ,,Tak to je úžasná zpráva mami! To je ten nejkrásnější dárek mýho života!" Rozkřikl se Vašek. Ve mě se zdvihla vlna hněvu. Tak já mám zůstat v tom malém krcálku a náš drahý Vašíček bude mít pro sebe celé patro a ještě s koupelnou?! Do této chvíle to byl velký, zaprášený prostor využívaný jako sklad na všemožné harampádí a teď to bude království hraček mého milovaného brášky. ,, Část sice bude moje pracovna," usmíval se táta ,,ale i tak to bude velké a přímo dělané pro všemožné hrátky." Pak už se jenom mluvilo. Rodinka půl hodiny prokonzultovala o vhodném vybavení do Vaškova pokoje a pak se konečně ostatní vrhli na brášku se svými dary. Vychutnával jsem si, jak ho teta Hedvika políbila čtyřikrát na tváře a on tam měl rudé skvrny od rťenky. Líbilo se mi, jak bratránek Lojzík třepal Vaškovou rukou tak prudce, že byl přísně pokárán a jak ostatní členové rodiny líbali přímo hladově Vaška po tvářích.
,,A ty Kájo? Ty pro Vášu nic nemáš?" Divila se babička Maruška. Vytáhl jsem teda krabičku s fixami, kterou jsem mu koupil za vlastní kapesné a pomalu se odploužil k bráškovi. ,,Všechno nejlepší." Řekl jsem. ,, Líbat tě nebudu." Sykl jsem ještě mezi zuby a vrazil mu do ruky fixy. ,,Děkuju." Pípl Vašek a odložil krabičku do hromady balíků. Co já bych dal za ty fixy! Málem jsem si je nechal! Mohl bych si na stěnu nakreslit nový model MBéčka. Místo toho skončí někde hluboko v šuplíku Vaškova stolu a budou akorát od prachu.
,,A ty Kájo budeš mít konečně taky klid." Usmála se na mě máma, když krájela dort. ,,Vymalujeme ti to tam a dáme ti tapetu. Ty oprýskaný plakáty jsou příšerný!" ,,To nikdy!" Vyhrkl jsem a podlomila se mi kolena. ,, Ale Kájo. Taky ti to tam trošku spřeházíme. Nenechám ti přeci takovou olezlou zeď." Smála se máma. ,,Já vám to nedovolím! V mým pokoji se malovat nebude!" Zavřískl jsem a vystřelil z našeho pokoje jako šíp. Pak jsem se ale ještě otočil na podpadku a zařval: ,,Vašek si bude žít jako král a já budu trpět ve vytapetovaným krcálku s výhledem do sousedových oken!" Pak jsem vyběhl po schodech do podkropí a zamkl se v koupelně. Tak tohle patro bude bráchovo! Ta myšlena mě přímo děsila.
Seděl bych tam asi do večera nebýt tety Hedviky. Na schodech jsem zaslechl těžkopádný běh a funění a potom rázné trhnutí dveřmi. Jelikož jsem se ale zamkl, dveře nepovolily. ,,Krucinál! Proč to nejde!" Slyšel jsem zlostný hlas mé drahé tetinky. Ještě chvíli lomcovala dveřmi a pak s funěním odešla. Rozhodl jsem se dále neblokovat tak důležitý prostor a odplížil jsem se do obýváku. Z našeho pokoje sem doléhaly hlasy a bujarý smích tety Hedviky. Taky jsem slyšel syčení mé drahé tetinky Evelíny, vyhublé na krátkoostříhané ženy, která za den vykouřila snad 20 cigaret. Proto když se zasmála, byly jí vidět nažloutlé zuby.
,,Těpic, bratránku!" S úšklebkem jako hrom stál za mnou bratranec Lojzík. Nikdy nepochopím, jak mohl tak rychle vyrůst. O letních prázdninách byl vyšší jen o pár centimetrů a teď málem neprošel dveřmi. Přerostl dokonce mého tátu. Obličej má plný uhrů a obléká se fakt coolově. Závidím mu, že mu takové oblečky jeho mamka dovolí nosit. To já se musím pořád oblíkat jako mimino. ,,Ahoj Lojzo." Řekl jsem tiše. ,,Hezká scénka, moh bys do divadla." Ušklíbl se ještě víc a sedl si vedle mě na pohovku. ,,Ale musím uznat, že máš pravdu. Vašíček bude mít obří pokoj a ty takovou nudličku." ,,Hele, hele. Jestliže je ten pokoj nudlička, pak ten tvůj je extra nudličinka." ,,Ale mě sem nepleť!" Máchl Lojza rázně rukou a pak se div nezabořil do pohovky, jen nohy mu vyčuhovaly ven. ,,Teda ale musím ti říct, že mě to tu ani trochu nebaví! Měl jsem jít původně s klukama skejtovat a ta oslava to přerušila. Jediný co je tady pozitivní, je ten marcipánovej dort. Nedáš si?" Horlivě jsem přikývl. Lojza se zvedl a odešel pro dort do pokoje. Mezitím do obýváku vpálila sestřenka Ema, Lojzova mladší sestra. ,,Kájo! Tak tady jsi!" Zvolala tím svým panovačným hlasem a usadila se naproti do křesla.
Moje sestřenice Ema je nemožně přemoudřelá. Nosí domů samé jedničky a husté, hnědé a hrozně mastné vlasy si krotí kulmou. Má čokoládové oči a velkou pihu na nose. Je nemožně otravná a užalovaná. Její přítomnost mě tak totálně pokazila už tak zkaženou náladu. A právě v tu chvíli se vrátil Lojza s dortem.
,,Co ty tu děláš?!" Utrhl se na sestru. ,, Jestli sis nevšiml, tak sedím."Zatřásla Ema hlavou a z vlasů jí vypadalo snad tisíc lupů. ,,Tak se má milá zase zvedni a jdi pryč." ,,Až se mi bude chtít." Na to, že je Emě teprve třináct si až moc dovolila. Lojza se rozhodl ji radikálně vyhodit a to tak, aby to Ema cítila jako ponížení. Svýma dlouhýma rukama ji pevně chytil za nohy a naprosto v klidu vynesl do vzduchu. Eminy sukně se shrnula a tak jsem zahlédl její růžové kalhotky. ,,Hezké kalhotky!" Zakřičel jsem za řvoucí Emou, kterou bratránek bez okolků složil na podlahu a zabouchl za ní dveře. ,,Ta se jen tak nevrátí!" Chechtal se. ,, Až jí tohle udělám před Pepíkem Stroužkem, asi mě zabije!" Dusil se smíchy bratranec a já s ním. ,, To by nebylo od tebe hezké." Napodobil jsem se smíchem Emin hlas a pak jsem se pustil do dortu.
S bratránkem jsme se ještě dlouho smály, ale pak jsme zaslechli klapnutí dveří a do obýváku vešla moje máma. Prohrábla si své vyžloutlé mikádo a pak se ke mně vrhla jako lavina. ,,Tady jsi ty nevděčníku!" Zakřičela už ode dveří. ,,Jen se na sebe podívej, jak se to chováš! Váša je kvůli tobě smutný a ty se mu tu ještě směješ! A ty Lojzo bys měl mít už víc rozumu, když ti je patnáct." Poznamenala směrem k bratránkovi. Já se uraženě otočil a zabořil se do křesla. ,,Tak ty se ještě urážíš! Měl bys být rád, že budeš mít konečně klid!" Hubovala máma. ,, Jo?! A ve skrytu duše závidět! Vašek se bude mít jako král. Bude bydlet nahoře, s výhledem na řeku ve velkým pokoji a já?!" Rozkřičel jsem se. ,, Karle uklidní se! Možná to není úplně fér, ale kdybys přestal vyvádět, mohlo by se s tím možná něco dělat. Už jsem se o tom bavila s tátou." ,,O čem?" ,, To ti řeknu jenom, když se půjdeš omluvit celé rodině za své neomalené chování. A hlavně Vaškovi. A po zbytek večera se budeš bavit s námi." ,,Cože?! To je vydírání!" ,,Buď v klidu a po oslavě ti řeknu řešení." Skončila ten příšerně protivný rozhovor mamka a odešla do mého a zatím i bratrova pokoje. ,,Co mám dělat?" Otočil jsem se celý zoufalý na Lojzu. ,,Hold poslechnout." Povzdechl si Lojza a šel do pokoje. Ještě chvíli jsem trucoval s rukama v pěst a pak šel do síně ,,slávy".
Nakonec jsem celou oslavu nějak vytrpěl. Šťastně jsem pomohl upocené tetě Hedvice do kabátu a babičce Marušce najít botu. Tetě Evelíně páchnoucí po cigaretách jsem podával obouvák, s bratránkem Lojzou jsem si plácl, dědovi Karlovi (po něm mám to nemožné jméno) jsem našel brýle a Emě se omluvil tak gentlemansky, že se dokonce usmála a narozloučenou mi vlepila pusu na tvář. (Potom jsem si v koupelně přes dvacet minut drhnul tvář). Zbytek rodiny jsem s úklonou vyprovodil až k brance a pak celý zmožený tím štěbetáním, jsem padnul do křesla v mém a prozatím i Vaškovo pokoji. Ten si hrál na koberci s novým legem a něco brumlal mému tátovi. Máma sklidila slavnostní fábory a zbytky jídla, potom se posadila naproti mě. ,,Vidíš, jak jsi to zvládl." Usmála se. ,, Víš Kájo, jak jsem mluvil o tý pracovně, možná by to šlo zařídit jinak." Ozval se táta. ,,Jak tati?" Zbystřil Vašek. ,,Rozpůlili bychom to podkroví přesně napolovic a dali tam zeď. Měli byste tam koupelnu a každý svůj pokoj. A já bych si pracovnu zřídil tady." ,,To by bylo skvělý!" Zvolal jsem nadšeně. Potom jsem podal Vaškovi ruku a zeptal se ho, jestli se mu líbí ty fixy, že si spolu budeme moct v těch nových pokojích nakreslit Formuli 1 nebo letadlo Gripen. Váša nadšeně souhlasil a máma s tátou se spokojeně usmívali. A tak to byl dárek i pro mě, ikdyž já budu mít narozeniny až za půl roku.


25.3.- 29.3.

Alpy

9. března 2014 v 9:41 | Margarett Tudor

Spáč s knížkou v podpaží

9. března 2014 v 9:16 | Margarett Tudor |  Story
Prosím vás netrestejte mě, ale já prostě musím z pravdou ven! Včera zazvonil sousedovic Pepíček, v ruce jakousi knížku, a že prý to posílá pan tatínek, že prý to je velká četba pro mě a mého brášku Toníka. Tatínek přišel, vzal knížku a podíval se na název a autora. Potom pokýval hlavou, řekl že děkuje a aby se prý Pepíčkův tatínek někdy zastavil v hospodě U Tří beranů. Pepíček s úklonou odešel a táta si tu knížku položil na skříň.,, Tati, co je to za knížku?" Vyzvídal Toník. ,,Dneska vám z ním kousek přečtu." Pravil otec a šel si po svých. I já si šel po svých, neboť jsem tušil, co to bude za knížku. Jistě se tam bude psát o samých divných věcech. Jako například o protinožcích nebo o žárovce a z čeho je složená. Tyhle knihy ze srdce nenávidím, jakoby nestačilo, že se učím ve škole. Minule nám Pepíkův táta poslal knížku o Měsíci a já si z toho pamatuju pouze, že na něj byl první nějaký Američan. Nebo Rus? Vidíte! Už ani to nevím! Já totiž, když už táta začal číst ihned usnul nudou a teď to bude asi stejné.
Tentokrat mě ale Pepíčkův tatínek překvapil, protože to vůbec nebyla nudná knížka. Bylo to o Robinsonovi Crusoovi a bylo to děsně napínavý, že jsme s bráškou škemrali, aby četl táta dál. ,,Dneska už je pozdě. Šup na kuťe! Zítra to přečtu dál." Rozhodl táta a nedalo se s ním smlouvat. Tak jsem zalezl pod peřinu a čekal, až táta zhasne. Zhasl brzy a knížku uložil na skříňku, jako před tím. Sotva odešel do obýváku, přikradl jsem se po špičkách do chodby a hmátl po knížce. Vlezl jsem i z knížkou do koupelny a rozsvítil si. Četl jsem, četl a četl až jsem jí celou přečetl. Vrátil jsem se do pokoje nesmírně utahaný a zjistil jsem, že už svítá. Bylo pět ráno a já měl za hodinu vstávat do školy!
Máma mě násilím tahala z postele, já však byl jako z kamene. Ležel jsem a napůl spal ještě při snídani. ,,Co s tím klukem je? Včera přeci šel spát v devět." Divila se máma a přitom vařila tátovi kávu.
Ve škole jsem usnul hned při matematice. Probudilo mě až náhlé trhnutí mým ramenem. To se mnou třásl pan učitel Koblica, který byl značně rozhňeván, že jsem usnul právě při jeho hodině. ,,Tak to tě hned vyzkouším z počtů!" Rozhodl a já se dopotácel k tabuli. Byla to nějaká rovnice, třásla se mi ruka, hlava mi div nepraskla bolestí. ,,Je ti dobře Hejno?" Otázal se mě Koblica. ,,Je pane učiteli. Pípl jsem tiše a snažil se úlohu vypočítat. Připadala mi nemožně těžká a složitá. ,,Víš co, Hejno?" Pohlédl na mě Koblica přes brýle. V jeho očích se už nezračil hněvivý plamínek. ,,Ano pane učiteli?" Zeptal jsem se. ,,Dnes toho nech, asi na tebe něco leze." Povzdechl si a já se dopotácel do zadní lavice s kruhy pod očima jako kdybych dostal nakládačku od Vodráka.
O přestávce za mnou přišla Petra. ,,Co se děje Ríšo?" Podívala se mi do oči a já zrudl. Uvědomil jsem si, že musím vypadat hrozitánsky. Červený jak rajče s obřími kruhy pod očima a vlasy rozcuchanými jako čarodějnice. ,,Ale nic Petruš, to jen z dlouhýho nespánku." Řekl jsem pomalu jako lenochod. ,,Nespánku? Prosím tě? Tomu nerozumím, co bys dělal, aby to bylo z dlouhýho nespánku?" Bál jsem se Petře svěřit, že jsem četl. Ještě by se mi vysmála. Normální kluci přeci noc maximálně tak prohýří u filmů nebo počítače. Proto jsem opřel hlavu o lavici a zavřel oči. ,,S tebou je teda řeč." Naštvala se Petra a já už slyšel jenom, jak nasupeně odchází.
Ostatní hodiny jsem z části prospal a z části vysvětloval, že to nic není. Rozhodl jsem se, že nepůjdu na oběd, ale domů a budu spát. To jsem ještě netušil, že to nebude tak lehký. Vodrák si totiž všiml, že vycházím ze školy a okamžitě mě sledoval. Všiml jsem si Petry, která na mě byla ještě pořád naštvaná a potom toho Vodráka, který měl ruce zaťaté vpěst. Došel ke mně a jedním máchnutím mě srazil k zemi. ,,Honzo ne!" Uslyšel jsem Petry hlas. ,,Tak ty dneska nejsi ve svý kůži, ale z Petrou se bavíš ty blbe!" Zářval mi do ucha a kopl mě mocně do břicha. Pocítil jsem ukrutnou bolest. Chtěl jsem mu to oplatit, únava mě však nepustila. Dostal jsem ještě do čela a do kolena a pak rozzuřeného Vodráka odtrhl Hynek, můj kámoš od první třídy. ,,Nech ho bejt Vodráku!" Zářval na něj. Vodrák zářval něco sprostě a šel do jídelny. ,,Ríšo? Je ti něco?" Uslyšel jsem Petry hlas. ,,Nic mi není." Oznámil jsem a pomalu se postavil na nohy. ,,Nevím, co to do něj vjelo." ,,Prostě žárlí." Řekl Hynek nazlobeně. ,,A jdi si po svých ty 🐮 namyšlená." Vypískal jí naprosto nesportovně Hynek. ,,Kreténi!" Zakŕičela uražená Petra a zmizela v jídelně.
,,Tak to ti pěkně děkuju." Obrátil jsem se unaveně na Hynka. ,,No co? Pro tebe se taková slepice nehodí. Vyber si někoho lepšího. Zrovná kvůli ní Bach se já kažfý deň mlátiť nenechal. Je hrozně nafoukaná." Usmál se Hynek a šel na oběd.
Sebral jsem se a šel domů. Zaparkoval jsem přímo v mé vytoužené posteli a spal jse od dvou do sedmi. Pak jsem se šel vysprchovat a navečeřit, udělat si úkoly a v osm už jsem dřímal jako mimino. Čekal mě krásný víkend a já si mohl konečně promyslet, kdo je pro mě ta pravá...
6.3.- 9.3.

Nebezpečný namyšlenec- dodatek

6. března 2014 v 15:26 | Margarett Tudor |  Story
Upozorňuji čtenáře, že se tento příběh skutečně neudál. Děkuji Margarett Tudor

Sally Vocebullová vystudovala práva a ve 27 letech se vdala za Alexe Wainna. Má dceru Kate (8 let) a syna Roberta (4 roky.) Je jí 33 let. Žije v malém domku a naplno si užívá rodiny. Alex je učitelem na střední škole. První tři roky na vysoké škole chodila s Robinem Highem, ale poté se s ním rozešla a vrátila se k Alexovi. Má bratra Johna (19 let).
Erika Newová (rozená Sizová) vystudovala obor biologie a nyní žije s manželem Thomasem a jejich 10ti letým synem kupodivu Davidem, ve vile. Její muž je lékař. Erika žila dlouhou dobu sama a v 18ti letech utekla z domova a brala drogy. Po necelém roce se rozhodla léčit. Odmaturovala a rozhodla se jít na vysokou. Seznámila se s Thomasem a dnes má jedno dítě.
Jack Train vystudoval jazykovou univerzitu a nyní žije ve Švédsku a často provádí dobrodružnou turistiku. Živí se jako průvodce. Žije sám, ale má plno přátel. V listopadu pojede do Himalájí. Také se zajímá o vojennství.
Patrick Hans původem z Německa žije se svými klučičími láskami a občas jezdí do Německa. Přemýšlí, že se odstěhuje do Belgie, kde je dovoleno vzít si muž muže a kde snad nebude poslouchat neustálé narážky. Má přítele Franka.
David Samon po maturitě začal podnikat, ale jeho firma brzy zkrachovala. Ve 21 letech se oženil s Nicol Freeridovou ( v té době 19ti letou) a má s ní syna Davida mladšího. O rok po svadbě se s Nicol rozvedl. Nicol tvrdí, že ji podváděl. David st. poté opět podnikal a vedlo se mu. Po několika přítelkyních se mu narodila dvojčata, která má s Agness Rottovou. Dvojčata se jmenují Jenny a Thomas. Poté se o dva roky později oženil s Fionou Leerovou a s ní má dvě dcery Sarah a Kate. S ní se rozvedl po roce a nyní po dalších přítelkyních je opět ženatý se svojí sekretářkouTinou Feelovou, s ní má chlapce Bena. Celkem byl David Samon čtyřikrát ženatý, má šest dětí. David ml. (12 let), Jenny (10 let), Thomas (10 let), Sarrah (8 let), Kate (7 let) a Ben ( 3 roky). David Samon vlastní firmu a žije ve velkém domě s Tinou a synem.
Tak tedy dopadl náš nebezpečný namyšlenec. 😃

Další články


Kam dál