Winter... Do you like it as I ?

O cestě začátků a nakonec k studenému moři

26. září 2013 v 18:11 | Margarett Tudor |  On the North
Byla černá tma. Podzim si pro tuto noc přichystal chladné počasí. Stařec se zachumlal do pláště a pohlédl do ohně. Jeho vnuk Kristián však i v tomto chladnu dřímal. Také měl důvod. Pro čtrnáctiletého chlapce nebyly toulky, které trvaly 12 hodin v kuse žádná slast. Bolely ho nohy a už se jen těšil, až usne. Jeho děd, ikdyž měl již šedé vlasy i dlouhý plnovous, si vystačil s holí a ještě nyní by v cestě pokračoval. Když ale viděl polomrtvého vnuka, zastavil u lesa a nechal jej dřímat. Sám se stále nervózně rozhlížel. Ikdyž to byl bývalý voják, měl strach. Cítil se zle. Čekal, že se z houštin vynoří Marius a ohrozí jeho vnuka. Marius byl voják. Nosil železnou košili a měl krutý a drsný hlas. Měl syna. Kristiána. Nedávno se se synem pohádal. Měl otce, který s ním nepromluvil od doby, kdy zabil svou ženu a pokoušel se zabít i syna! Syn se ho od té doby bál. Avšak ve věku, kdy se hochům zdá, že dokáží všechno se mu Kristián postavil. Otec se ho nakonec opět pokusil zabít. Naštěstí přišel Kristiánův děd a s hochem unikl. Jenže si nemohl být naprosto jist, zda-li je syn nepronásleduje. A proto se snažil jít ve dne v noci. Dokud se nedostanou na jeho hrad, bude mít strach. Stařec přeci jen usnul.
Sluníčko se vyzvedlo na nebe. Pošimralo svými paprsky tvář rudovlasého hocha. Ten hlasitě pšíkl. ,,Ach Kristiáne. Prochladl jsi!" Vyhrkl děd a v mžiku byl na nohou. ,,Ne dědečku. Nic mi není." Pravil vnuk a uvědomil si, že má hlad. ,,To je dobře. Nu tak půjdeme." Poručil děda a šel. Hladový vnuk se neodvážil říci o jídlo. Děd mu naštěstí sám dal ze své brašničky. Vykročili.
Kristián se podíval kolem dokola. Nevěděl proč, ale měl nepříjemný pocit. Před očima měl stále stejný obrázek. Otec jej neměl nikdy rád. Nepřál si mít děti a tak se ho, tenkrát malé nemluvně pokusil zabít. Jeho vlastní žena však dítě bránila. A tak ji zabil. Už málem zarazil meč do plačícího dítěte, když se mu zahleděl do očí. Viděl tělo své krásné ženy a ty oči byly naprosto stejné. Kristián nakonec prožíval radostné dětství u dědy, který si vnuka vzal do výchovy. Naučil se mnoho moudrého, ale také k boji potřebného. Otce vídával jen někdy. A většinou nějak zraněného. Tuhle měl nohu v plátně, tu zas ohořelý palec. Jeho otec, srdcem i tělem Viking plavil se po mořích a bojoval. Přepadával lodě a pak oslavoval vítězství po nocích se soudky vína. Miloval boje, syn jej nezajímal. A když mu jeho nepřítomnost Kristián vyčítal, on s hlavou zatemněnou vínem popadl meč a chtěl udeřit. Děd Kristiána naštěstí zachránil a utekl s ním. Stařec měl dva hrady. Ten, do kterého se nyní ubírali byl starý a zpustlý. Avšak Marius o tomto hradu neměl ani ponětí. Podaří-li se jim bezpečně uniknout, zřídí si stařec hrad lépe a bude tam s vnukem přebývat. Takto se nyní ubírali kupředu. Kolem horských potoků, skalnatých pahourků a zelených, hustých lesů. Ten nejhustší je však teprve čekal. A také skalnaté hory, které je zavedou k hradu. ,,Dědečku." Obrátil Kristián na starce své máminy oči. ,, Ano Kristiáne?" ,, Mám vám nepříjemný pocit, že se něco stane." Řekl. Děd mu prohrábl zrzavou kštici a usmál se na něj. ,,Neboj se hochu. Již nejsme tak daleko." Sotva dopověděl, všiml si, že se k nim blíží postava na koni. ,,Schovej se!" Rozkázal Kristiánovi a sám vytasil dýku. Jistě bude potřeba se bránit. Když však jezdec přijel blíž, stařec si oddychl. Byl to jeho dobrý přítel Donnos. ,,Donnosi!" Zvolal. ,,Ach Semaule!" Oplatil mu Donnos. ,,Rád tě vidím. Avšak nepřináším dobré zprávy. Tvého syna včera našli mrtvého u kostela! Nechal ti vzkaz. Napsal jej krátce před smrtí." Oznámil Donnos. Děd uchopil list a začal číst. Kristián, který se již ukázal, neboť dobře znal Donnose poslouchal. ,, Milý otče. Omlouvám se za všechny hříchy, které jsem za svůj život spáchal. Ukončím si sám svůj život. O jedno tě žádám. Postaraj se o Kristiána, když jsem to nedokázal já. Sbohem." Starci se třásly ruce i hlas. ,, Jdeme. Díky za zprávu Donnosi." Pravil a šel. Dlouhými kroky pryč. Snažil se zapomenepout, ale nešlo tak. Uzavřel se do sebe a zbytek cesty mlčel. I Kristián mlčel. Byl zamyšlen.
Blížila se noc, zapadalo právě slunce, když se před nimi objevil les, nad kterým se tyčila vysoká skalnatá hora a na jejím vrcholku hrad, který z dola vypadal spíše jako malá stáj. ,, Tak. A nyní nás čeká hustý les, hora a poté zpustlý hrad." Ozval se konečně děd. Kristián pohlédl vzhůru a usnul. Byl znavený, spánku se neubránila. Stařec ho nechal. Potřeboval si sám provětrat hlavu a usnul též.
Den se opět dobelhal se svou sluneční korunou a probudil vše doteď spící. Stařec i Kristián se vydali lesem a ani se nenajedli. Kristián jedl sice naposledy včera touto dobou, ale už chtěl být stejně jako děda v hradu. Les byl tak hustý, že sluneční paprsky prosvěcovaly jen zlehka. Kol dokola se ozývaly prapodivné a děsivé zvuky a bylo bezvětří. ,,Dědečku, vyprávěj mi prosím. V takovém tichu na člověka padají hrozné myšlenky." Prosil Kristián. ,,Nu dobrá. Poslouchej." Děda vyprávěl a jeho hlas zněl klidně a hocha uklidňoval. Procházeli lesem a již se zdálo, že nikdy konec nebude, když konečně začal les řídnout. Nakonec stromy úplně zmizeli a byla zde skalnatá hora. Chvíli si odpočinuli a pak vykročili. Šplhali po skalách. Občas se jim smýkla noha po sutinách a zvlášť Semaul měl jednou na mále. I jeho vnuk se modlil, neboť občas byly kusy skal zrádné. Navíc fičel prudký vítr a čím byli výše, tím větší byla zima. Až k večeru dorazili znavení k jakési polorozpadlině s prastarou kamennou bránou. Vstoupili na zarostlé nádvoření a přes něj zamířili do síně. Dědeček zapálil pochodně a přiložil v krbu. ,,Bude tu spousty práce." Povzdechl si a vytáhl z brašny poslední sousta. Najedli se a šli spát. V hradu byly dvě další síně. V jedné byla polorozpadlá postel s nebeský a v druhé zaprášená kuchyň. Kristián ulehl na zničené lože a jeho děd vedle něj. Spali jako mimina a probudili se skoro v poledne. Slunce osvítilo zchátralý hrad. Prach se vznášel místnostmi a mířil si to přímo do Kristiánových pootevřených úst. Ten se však včas probudil a vyskočil z lože. Vyběhl ven z hradu a uvědomil si, že je přeci ve svém novém domově. Dědeček mu poručilo, aby zatím vydrhl podlahy, že studna je na nádvoří. Sám odešel na lov. Studna tam sice byla, ale vyschlá. Naštěstí Kristián našel poblíž horský pramen a mohl použít čistou vodu. Vydrhl všechny podlahy, vymetl pavučiny a krysy vyhnal ven. Zametl na nádvoří, vyčistil studnu, uklidil kuchyň. Když se vrátil děd z lovu byl příjemně překvapen. Upekl jelení maso a okořeniĺ kořením, které mu zbylo v brašně. Kristián si pochutnal. Naoplátku šel na pstruhy k potoku. Dědeček zatím opravil bránu. Za osm týdnu byl hrad hotov. Dědeček si totiž zajel pro přátele. Kristián byl šťastný. Seděl za stolem a pochutnával si společně s dědou, Donnosem a ještě několika přáteli na výborných rybách. Poté si vyšel ven. Zítra začne opět s výukou. Má nový domov a až dospěje pojede jako správný Viking plavit se a dobývat země. Již nyní jej cosi silně táhlo k moři a do krutých bojů. Před 34 lety měl ten samý pocit jiný člověk. Zkončil bídně, ale z jiného důvodu. Zabil svou ženu a málem i syna. A jeho syn teď hleďěl do veliké dálky, kde se modralo studené moře...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama