Winter... Do you like it as I ?

Leden 2014

Nebezpečný namyšlenec (4)

5. ledna 2014 v 18:30 | Margarett Tudor |  Story

Upozorňuji čtenáře, že tento příběh se skutečně neudál. Děkuji Margarett Tudor


Alex se na mě zahleděl, až jsem zrudla jako jablíčko. Dala jsem se do vyprávění, hezky stručně, ale všechno po pořádku. ,,Téda!" Reagoval na mé vyprávění, když jsem skončila. ,,Věřím ti. Hned jsem si všiml, že jsi taková zoufalá." Podíval se na mě znovu a já sklopila rychle oči. ,,David je pěknej blbeček." Zašeptal Alex. ,,To už vím. Jenže co Erika?" ,,No tak s ním chodí." Tvářil se Alex nechápavě. ,,Ale dlouho nebude. Ikdyž on ji asi nebere jako ,pauzičku'. Jinak by jí Jackovi nepřebral." Zamyslela jsem se. Alex se právě věnoval vyhrabávání důlku do země svojí okopanou špičkou boty. Všimla jsem si, jak přešlapuje a celou dobu hledí do země, jakoby na ní bylo něco zajímavého. Nastalo mezi námi nepříjemné ticho. Dolehl k nám vřískot z dětského hřiště, ale my dva jen mlčeli. Chtělo by to něco říct. Ale co? Přemýšlela jsem. Z rozpaků nás osvobodila Alexova mladší sestra Tery. ,,Alexi!" Oslovila jej a zatahala ho za rukách. ,,Měl jsi pro mě přijít do mý školy a ty nikde. Naštěstí mi Nelly řekla, že tě tu zahlédla." Alex se praštil do čela a vykřikl: ,,Já hlupák zapomněl! Tery, hlavně nesmíš tuto věc říct mámě. Rozumíš?" Malá holčička pohlédla staršímu bratrovi do očí a potom jen zakývala hlavou na souhlas. ,,A ty jsi kdo?" Pohlédla na mě. ,,Sally. Tvoje maminka zná mojí, Tery.". ,,Hmm." Řeklo na to děvče. ,,Tak jdeme Alexi?" Ptala se bratra a jakoby jej vytrhla z přemýšlení. A tu jsem zahlédla ten svit v jeho očích. Byl to jen zlomek sekundy a přeci zůstal ukrytý hluboko v mé duši. Prosící svit, abych jej pochopila a zároveň láskyplný a důvěřivý. Věděla jsem, že se mu nechce odcházet. Cítila jsem to všemy smysly. Jeho mladší sestra jej z této eufórie vytrhla a táhla ho za sebou, jako neposlušnou dogu. Alex byl totiž o hlavu a půl a ještě kousek vyšší než ona a díval se na ni ze své výše. Byl o šest let starší. ,,Tak pa Sally." Usmála se Tery, která nás nemohla pochopit. ,,Ahoj Tery. Ahoj Alexi." Alex mávl jenom rukou na pozdrav a vydal se spěšnými kroky za svou sestrou. Stydí se! Stydí se za ten pohled, který mi věnoval. Nepřizná otevřeně, co ke mně cítí. Byla jsem z toho vedle, ale já stejně o nikoho nestojím potom, co se stalo s Davidem.
Domů jsem přišla zase zaražená. Slyšela jsem mámu a tátu, jak se o mě baví: ,,Mám o ni starost." Stěžovala si máma. ,,Je pořád zamlklá a nevychází skoro vůbec ze svého pokoje." ,,Puberta, nic víc. Vzpomeň si na sebe. Když jsem s tebou začal chodit tak jsi byla úplně stejná jako ona. Jistě prožívá svou první lásku." ,,A třeba poslední. Protože ty jsi mi na krku zůstal." Povzdechla si máma. ,,Jó! A co Charlie? S ním si jeden čas chodila a mě odkopla." ,,No a ty jsi se pak oženil s Dayovou. A dokonce máš s ní i dítě." ,,Ale pak jsem se vrátil. To jsi ještě chodila s Charliem." Raději jsem zavřela dveře. Rodiče sice mluvili dole v kuchyni, ale jejich hlasy dolehly až nahoru po schodech. A já rozhodně nemusím poslouchat jejich škádlení. Máma je totiž těhotná. Je to tak, budu mít brášku. Každou chvíli se má narodit. Mám sice už starší sestru Kate, ale ta je z tátovo prvního manžselství. Už odmaturovala a teď studuje až v Paříži. Je totiž chytrá a její máma s nevlastním otcem prý slušně vydělávají. Můj bráška bude o čtrnáct let mladší a to je dost! Nebyl plánován, ale mamce to s miminkem bude slušet. Je jí 35, ale vypadá o pět let mladší. Táta je o čtyři roky starší a s mámou chodil, když jí bylo 15. Pak se rozešli a dohromady se dali až po vyskoký na srazu se střední školou.
Další den jsem ve škole o přestávce prožila jednu nepříjemnost. Viděla jsem Eriku s Davidem na chodbě, jak se líbali a David už rozhlásil, že s ní chodí. Bylo to nechutný. Chtěla jsem jít pryč, ale oni si mě všimli. ,,To víš." Podívala se na mě Erika. ,,Já prostě Davida nenutím, to on sám. Ne jako NĚKDO." Zdůraznila slůvko někdo. ,,Máš pravdu Eriko. Udělal jsem velkou chybu, že jsem se nechal přemluvit, abych s ní chodil. Byla nesnesitelná." Jejich hlasy se nedaly přeslechnout a já dostávala čím dal větší vztek. Pak jsem se zprudka otočila a vykřikla: ,,Promiň Eriko, ale musím ti to říct. Jsi fakt blondína a žádná barva tě nezmění, už jen proto, ze mu věříš!" To bylo pro Eriku velké sousto. Zůstala stát a zírala do zdi. ,,Ale já se nebarvila jenom proto, že se mi všichni smáli. David mi to poradil, že prý potom budu jako Cyrus. Krom jejího chování je Cyrus boží a má výborný písničky!" Sykla Erika a já jsem si uvědomila, že na její příšerný účes (jí totiž vůbec nesluší, je spíše hezká s dlouhými vlasy) měl velký vliv David. ,,Eriko! Probuď se! Vypadáš nemožně a David je neschopný -" zbytek věty jsem nestačila říct. ,,-to by stačilo Vocebullová." Vložil se zprudka do rozhovoru David. Avšak Erika, která věděla, že jsem jí nikdy nelhala a dobře radila zůstala stát jako opařená. ,,Nevím, co si to vymýšlíš, ale určitě Erice jenom závidíš." Pokračoval David. Pak ho ale popadl nemožný vztek (prostě z ničeho nic) napřímil se a vlepil mi takovou facku, až jsem měla na tváři červený flek jeho ruky. ,,Davide!" Probudila se Erika jako ze sna. ,,Ty jsi na ni vztáhl ruku?!" ,,Zasloužila si to." ,,Na holku?" ,,I na holku se musí, když je to taková potvora!" Já se zatím rozeběhla pryč. Zbytek jejich rozhovoru jsem neslyšela.

Pohádka o čaroději Halinovi a hodném Kristiánovi

2. ledna 2014 v 20:19 | Margarett Tudor

V hlubokém a hustém lese žil jeden čaroděj ve své staré chatrči. Byl to starý čaroděj a byl velmi moudrý. Jmenoval se Halin a byl vysoký, nosil starý šedý a trochu potrhaný a hlavně mnohokrát záplatovaný plášť a na hlavě, na které mu mimochodem rostly dlouhé šedé vlasy, veliký klobouk. Čaroděj často zamyšlen měl také dlouhý plnovous, který mu dosahoval do pasu. Byl to ale přes všechnu svojí moudrost rozmrzelý čaroděj, který si stále něco mumlal pro sebe.
V nedaleké vesnici žil jeden pastýř s mladou ženou. Žena byla krásná a také chytrá, poněvač byla studovaná a její muž pracovitý a hodný. Jednoho zimního večera, kdy se všichni ukrývali doma, protože letos byl opravdu krutý mráz, narodil se malý synáček. Pojmenovali jej Kristián. Ten hoch se již od malinka ničeho nebál. Tedy skoro ničeho. A hlavně miloval krásu matky přírody. Čas plynul, hoch rostl až dosáhl 18ti let. A ten mladý a nezkušený hoch povídá: ,,Maminko, tatínku. Půjdu do světa na zkušenou." Otec s tím souhlasil, ale matka ne. Od mala syna studovala, aby byl učený a podařilo se jí to. Nyní jej však chtěla poslat na vyšší studium do města. Již od jeho narození šetřila na tuto věc. A ten její syn chce místo toho vandrovat po světě. ,,Však já se do roka vrátím a pak na to studium půjdu." Sliboval a myslil to vážně. Nakonec po dlouhém přemlouvání šel. Ale tady to není jako v jiných pohádkách. Tady mu máti nenapekla buchty, ale pořádný bochník chleba a ještě nějakou tu zeleninu a ovoce z jejich zahrádky.
Tak se mladý Kristián vydal do světa. Po necelých dvou hodinách spatřil na blízku les. Byl to veliký a hustý les a jako malý směl jenom na okraj, aby se neztratil. ,,A já půjdu tudy!" Pomyslil si Kristián a šel. Již kráčel dlouho a vtu spatřil na obzoru oranžový kouř. Bylo to náramně divné, kde by se v lese vzal oranžový kouř. Mladík přišel blíž a uviděl chatrč, z které ten oranžový kouř čmoudil. Vešel až ke dveřím a zaklepal.
Čaroděj Halin uslyšel zaklepání, což bylo velmi zvláštní. Na jeho dveře nikdo nezaklepal už čtyřicet dva let. ,,Dále." Zaskuhral. Velmi jej udivilo, když do jeho příbytku vstoupil pohledný hoch s brašničkou přes rameno a šátkem kolem krku. ,,Co chceš?!" Zeptal se jej čaroděj nevlídně. ,,Prosím já viděl, jak se od tud kouří. Bál jsem se zda-li se tu nic nestalo." Řekl Kristián popravdě. ,,Aha. Jenže mladý hochu, to není jen tak zaklepat u čaroděje Halina. To se již něco musí stát." Zavrčel Halin. ,,Vy jste čaroděj? Jéé! Rád vás poznávám. Jste první čaroděj, kterého vidím!" ,,Ale mě to netěší. Co děláš v tomhle lese?" ,,Jsem na cestě po světě. Chtěl jsem se podívat do tohoto lesa." Přiznal Kristián. ,,A už se z něj jen tak nedostaneš! Zvlášť, když jsi zaklepal u pána lesa." Radoval se čaroděj Halin. ,,Vy a pán lesa? To není možné. Tomuto lesu nikdo nevládne!" ,,To si myslí jenom obyčejní lidé. Ale obyvatelé lesa ti poví, jak to je doopravdy." Pravil čaroděj. ,,A teď co s tebou. Jednou jsi zaklepal, již o mě víš a nemůžeš si jen tak odejít. Bez tak se mi tu hodí pomocník. Mám tu samou pavučinu, pavouci mi ve spánku lezou po tváři a myši si hoví v mých botách. Tak mi to tu hezky vysmejčíš a uklidíš. Jen téhle skříňky se nesmíš dotknout! Jsou v ní kouzelné lektvary. Jinak s tebou bude Amen." Rozhodl čaroděj. Kristián nemohl nic dělat a přít se s Halinem nechtěl. Ještě by ho v něco proměnil. Vysmýčil proto všechny pavučiny a vyhnal všechny myši, srovnal poličky a utřel v nich prach až byla čarodějova chatrč k nepoznání a nikdo by neřekl, nebýti lektvarů ve skříňce, že tu bydlí čatoděj. To se už začalo smrákat. Čaroděj Kristiána poslal spát na půdu a sám si začal vařit různé podivnosti.
Kristián nemohl dlouho usnout. Chtěl se toulat po světě a ne zatvrdnout s čarodějem v chatrči. Doufal, že jej zítra čaroděj Halin pustí. A jak tak ležel, najednou zaslechl jakýsi šramot, který nebyl ze zdola, kde si kouzlil čaroděj. A byl to docela jiný šramot, než jaký byl slyšet od čaroděje. ,,Kdo je tu?" Zeptal se Kristián tiše. Šramot utichl. To byly jistě myši! Kristiánovi naskočila husí kůže. Po chvíli poté Kristián usnul.
Ráno mu čaroděj ještě poručil vyspravit střechu a potom řekl, že jej pustí. ,,Ale předtím vypij tento lektvar. Jinak tě nepustím." Pohrozil hochovi, když viděl jeho odmítavý výraz. Tak se stalo, že hoch vypil lektvar zapomění. Zapoměl na čaroděje Halina, bohužel i nato čí je a kde bydlí. Hned po vypití usnul hlubokým spánkem a čaroděj jej dotáhl na druhý konec lesa, kde Kristiána nechal dřímat.
Když se Kristián probudil, cítil takový pocit prázdnoty. Uviděl svůj odraz v jezeře, které tu bylo a náramně se sobě divil. ,,Kdo jsem a kde to jsem?" Zeptal se nahlas. ,,A co budu dělat?" Dodal zoufale. Nakonec se vydal a šel stále rovně, nevěděl kam. Takto došel až do města. Když se jej ptali kdo je, odpovídal, že neví a oni se mu vysmáli. Až na jednoho člověka. Byla to dívka stará jako on, malá ale hezká. Kristiánův pocit prázdnoty byl ten tam a vystřídal jej pocit nevídané radosti a smutku zároveň. ,,Ty jsi kdo?" Zeptal se děvčete. ,,A ty?" Zeptala se ona na jeho otázku. ,,Nevím."Pravil smutně Kristián a čekal, že se mu dívka vysměje. Nesmála se. ,,Byl jsi u čaroděje Halina viď?" Pohlédla na něj vážně. Kristián se zamyslel. To jméno mu něco říkalo, avšak lektvar v něm převládal a tak nevěděl. ,,Vzal ti paměť." Řekla dívka smutně. ,,Já jsem Markytka. Bydlím tu." Markytka bylo první slovo, které uvízlo v Kristiánově paměti. ,,Ale jak Markytko mám svou paměť vrátit?" Ptal se. ,,Já toho mrzutého čaroděje trošku znám z vyprávění od mého otce. Půjdu s tebou a paměť ti navrátím." Rozhodla se Markytka a Kristián radostně souhlasil. Vydali se tedy zpátky k lesu. Markytka se v něm překvapivě vyznala. Znala spoustu zkratek a veselých cestiček kolem krásného jezera. ,,Ty se tu vyznáš Markytko." Chválil dívku Kristián a byl rád, že má takovouhle společnici. ,,Psst!" Šeptla z ničeho nic Markytka. ,,Už jsme blízko. Musím Halina pozdravit a ty se zatím přikradeš a ukradneš tu velikou modrou lahvičku, která je úplně na levé straně na nejvyšší polici. Vím to, protože mi to vyprávěla bába kořenářka, které čaroděj sice paměť vymazal, ale po čase se rozpoměla. Byla tu před čtyřiceti dvěma lety. Doufám jen, že má Halin dobrou náladu."
Přikradli se k chatrči a Markytka bez zaklepání vešla dovnitř. Věděla, že pokud zaklepe, zůstane tu nejméně jeden den sloužit, což rozhodně nechtěla. Bohužel Kristián s Markytkou nevychytali tu správnou chvíli a čaroděj Halin měl šerednou náladu. ,,Kdo sem zase leze?! Čtyřicet dva let nikdo a teď tohle." Vztekal se čaroděj. ,,Dobrý den pane Haline. Já jsem dcera toho pána, jak vám pomohl na jarmarku. Vzpomínáte?" ,,Jóó! To jsem ještě chodíval na jarmarky! To bylo! Ale již řadu let nechodím a tebe neznám a tvého otce si nepamatuju. Sice jsi nezaklepala, ale ty o mě nemáš nic vědět. Ani tvůj otec! Zapoměl jsem mu asi tenkrát dát lektvar na vymazání paměti." Mezitím se Kristián přikradl ze zadu, nahmatal tu správnou lahvičku a vykradl se ven. Rychle se napil, padl k zemi a usnul. Jenže ani ne po minutce se vzbudil a cítil, že je již všechno jak mám být. Vždyť se přeci jmenuje Kristián a bydlí s rodiči v malé vísce na druhé straně lesa! Tu si vzpoměl na Markytku. Opatrně náhlédl do chatrče a zděsil se. Místo Markytky na zemi ležel mohutný klíč. ,,A už je holka pryč!" Radoval se čaroděj. ,,Hezky jsem to vymyslel! Proměnit ji v klíč a ještě ji využiju, zamknu se a nikdo už mě nebude otravovat!" Kristián se nemálo polekal. Čaroděj Halin chtěl akorát zavřít, když Kristián skočil dovnitř. ,,Zlý čaroději Haline! Ty jsi proměnil Markytku v klíč a já ji zachráním!" ,,Co ty tu děláš? A jaktože máš paměť?" Vyhrkl udiveně čaroděj. Než se nadál sebral Kristián klíč ze země a schoval si jej do své brašny. ,,A teď mi pověz, jak jí zachráním!" ,,To ti za nic nepovím." Posmíval se čaroděj. ,,A ty na to nepřijdeš! Já tě proměním v osla a bude! Bez tak jím jsi!" ,,Ještě slovo a!" ,,A co? Jsi jen člověk obyčejný, nic proti mě nezmůžeš." Rozesmál se Halin. Vtu se Kristián otočil ke skříňce, popadl první nápoj a hodil jej po Halinovi. Lahvička se rotříštila a vylila se z ní fialová a velmi páchnoucí tekutina. ,, Co jsi to udělal?! To byl nápoj dlouhověkosti! Teď zemřu!" ,,Inu, každý jednou zemřít musí. I čaroděj. Však vám to ještě vydrží i bez pití lektvarů alespoň na deset let." Usmál se Kristián. ,,To je málo." Volal čaroděj a všechna zlost ho přešla.
,,Tak já ti tedy povím, jak jí vysvobodit. Ale nikomu ani muk. Jasný?" ,,Prosím pane čaroději. Proč se stále ukrýváte a kvůli tomu tak zlíváte? Přijďte taky mezi nás. Do vsi, na tancovačku." Čaroděj chvíli přemýšlel a pak slíbil, že se někdy zastaví. Pověděl pak, jak Kristián Markýtku vysvobodí a rozloučil se s Kristiánem. Ten poodešel dále od chatrče, vytáhl klíč z brašničky a lehce jej políbil. Tu klíč vyletěl do vzduchu a do náruči mu padla jeho milá Markýtka. ,,Kristiáne! Ty jsi mě zachránil! Děkuji moc. Vše jsem slyšela a viděla, ale byla jsem zakletá. Jsi moc hodný!" Volala Markýtka a za odměnu ho políbila. Potom šli společně do světa a viděli mnoho krásy. Vrátili se domů. Rodiče měli z Kristiána radost a výstrojili malou, klidnou svatbu. Poté se Markýtka s Kristiánem vydali společně studovat, jak Kristián své matičce slíbil a zabydleli se v horách. Často se však vraceli do údolí. A co čaroděj Halin? Občas taky došel do vsi a brzy měl spostu přátel. A žádný lektvar dlouhověkosti nepotřeboval, protože žije ještě dodnes.