Winter... Do you like it as I ?

Pohádka o čaroději Halinovi a hodném Kristiánovi

2. ledna 2014 v 20:19 | Margarett Tudor

V hlubokém a hustém lese žil jeden čaroděj ve své staré chatrči. Byl to starý čaroděj a byl velmi moudrý. Jmenoval se Halin a byl vysoký, nosil starý šedý a trochu potrhaný a hlavně mnohokrát záplatovaný plášť a na hlavě, na které mu mimochodem rostly dlouhé šedé vlasy, veliký klobouk. Čaroděj často zamyšlen měl také dlouhý plnovous, který mu dosahoval do pasu. Byl to ale přes všechnu svojí moudrost rozmrzelý čaroděj, který si stále něco mumlal pro sebe.
V nedaleké vesnici žil jeden pastýř s mladou ženou. Žena byla krásná a také chytrá, poněvač byla studovaná a její muž pracovitý a hodný. Jednoho zimního večera, kdy se všichni ukrývali doma, protože letos byl opravdu krutý mráz, narodil se malý synáček. Pojmenovali jej Kristián. Ten hoch se již od malinka ničeho nebál. Tedy skoro ničeho. A hlavně miloval krásu matky přírody. Čas plynul, hoch rostl až dosáhl 18ti let. A ten mladý a nezkušený hoch povídá: ,,Maminko, tatínku. Půjdu do světa na zkušenou." Otec s tím souhlasil, ale matka ne. Od mala syna studovala, aby byl učený a podařilo se jí to. Nyní jej však chtěla poslat na vyšší studium do města. Již od jeho narození šetřila na tuto věc. A ten její syn chce místo toho vandrovat po světě. ,,Však já se do roka vrátím a pak na to studium půjdu." Sliboval a myslil to vážně. Nakonec po dlouhém přemlouvání šel. Ale tady to není jako v jiných pohádkách. Tady mu máti nenapekla buchty, ale pořádný bochník chleba a ještě nějakou tu zeleninu a ovoce z jejich zahrádky.
Tak se mladý Kristián vydal do světa. Po necelých dvou hodinách spatřil na blízku les. Byl to veliký a hustý les a jako malý směl jenom na okraj, aby se neztratil. ,,A já půjdu tudy!" Pomyslil si Kristián a šel. Již kráčel dlouho a vtu spatřil na obzoru oranžový kouř. Bylo to náramně divné, kde by se v lese vzal oranžový kouř. Mladík přišel blíž a uviděl chatrč, z které ten oranžový kouř čmoudil. Vešel až ke dveřím a zaklepal.
Čaroděj Halin uslyšel zaklepání, což bylo velmi zvláštní. Na jeho dveře nikdo nezaklepal už čtyřicet dva let. ,,Dále." Zaskuhral. Velmi jej udivilo, když do jeho příbytku vstoupil pohledný hoch s brašničkou přes rameno a šátkem kolem krku. ,,Co chceš?!" Zeptal se jej čaroděj nevlídně. ,,Prosím já viděl, jak se od tud kouří. Bál jsem se zda-li se tu nic nestalo." Řekl Kristián popravdě. ,,Aha. Jenže mladý hochu, to není jen tak zaklepat u čaroděje Halina. To se již něco musí stát." Zavrčel Halin. ,,Vy jste čaroděj? Jéé! Rád vás poznávám. Jste první čaroděj, kterého vidím!" ,,Ale mě to netěší. Co děláš v tomhle lese?" ,,Jsem na cestě po světě. Chtěl jsem se podívat do tohoto lesa." Přiznal Kristián. ,,A už se z něj jen tak nedostaneš! Zvlášť, když jsi zaklepal u pána lesa." Radoval se čaroděj Halin. ,,Vy a pán lesa? To není možné. Tomuto lesu nikdo nevládne!" ,,To si myslí jenom obyčejní lidé. Ale obyvatelé lesa ti poví, jak to je doopravdy." Pravil čaroděj. ,,A teď co s tebou. Jednou jsi zaklepal, již o mě víš a nemůžeš si jen tak odejít. Bez tak se mi tu hodí pomocník. Mám tu samou pavučinu, pavouci mi ve spánku lezou po tváři a myši si hoví v mých botách. Tak mi to tu hezky vysmejčíš a uklidíš. Jen téhle skříňky se nesmíš dotknout! Jsou v ní kouzelné lektvary. Jinak s tebou bude Amen." Rozhodl čaroděj. Kristián nemohl nic dělat a přít se s Halinem nechtěl. Ještě by ho v něco proměnil. Vysmýčil proto všechny pavučiny a vyhnal všechny myši, srovnal poličky a utřel v nich prach až byla čarodějova chatrč k nepoznání a nikdo by neřekl, nebýti lektvarů ve skříňce, že tu bydlí čatoděj. To se už začalo smrákat. Čaroděj Kristiána poslal spát na půdu a sám si začal vařit různé podivnosti.
Kristián nemohl dlouho usnout. Chtěl se toulat po světě a ne zatvrdnout s čarodějem v chatrči. Doufal, že jej zítra čaroděj Halin pustí. A jak tak ležel, najednou zaslechl jakýsi šramot, který nebyl ze zdola, kde si kouzlil čaroděj. A byl to docela jiný šramot, než jaký byl slyšet od čaroděje. ,,Kdo je tu?" Zeptal se Kristián tiše. Šramot utichl. To byly jistě myši! Kristiánovi naskočila husí kůže. Po chvíli poté Kristián usnul.
Ráno mu čaroděj ještě poručil vyspravit střechu a potom řekl, že jej pustí. ,,Ale předtím vypij tento lektvar. Jinak tě nepustím." Pohrozil hochovi, když viděl jeho odmítavý výraz. Tak se stalo, že hoch vypil lektvar zapomění. Zapoměl na čaroděje Halina, bohužel i nato čí je a kde bydlí. Hned po vypití usnul hlubokým spánkem a čaroděj jej dotáhl na druhý konec lesa, kde Kristiána nechal dřímat.
Když se Kristián probudil, cítil takový pocit prázdnoty. Uviděl svůj odraz v jezeře, které tu bylo a náramně se sobě divil. ,,Kdo jsem a kde to jsem?" Zeptal se nahlas. ,,A co budu dělat?" Dodal zoufale. Nakonec se vydal a šel stále rovně, nevěděl kam. Takto došel až do města. Když se jej ptali kdo je, odpovídal, že neví a oni se mu vysmáli. Až na jednoho člověka. Byla to dívka stará jako on, malá ale hezká. Kristiánův pocit prázdnoty byl ten tam a vystřídal jej pocit nevídané radosti a smutku zároveň. ,,Ty jsi kdo?" Zeptal se děvčete. ,,A ty?" Zeptala se ona na jeho otázku. ,,Nevím."Pravil smutně Kristián a čekal, že se mu dívka vysměje. Nesmála se. ,,Byl jsi u čaroděje Halina viď?" Pohlédla na něj vážně. Kristián se zamyslel. To jméno mu něco říkalo, avšak lektvar v něm převládal a tak nevěděl. ,,Vzal ti paměť." Řekla dívka smutně. ,,Já jsem Markytka. Bydlím tu." Markytka bylo první slovo, které uvízlo v Kristiánově paměti. ,,Ale jak Markytko mám svou paměť vrátit?" Ptal se. ,,Já toho mrzutého čaroděje trošku znám z vyprávění od mého otce. Půjdu s tebou a paměť ti navrátím." Rozhodla se Markytka a Kristián radostně souhlasil. Vydali se tedy zpátky k lesu. Markytka se v něm překvapivě vyznala. Znala spoustu zkratek a veselých cestiček kolem krásného jezera. ,,Ty se tu vyznáš Markytko." Chválil dívku Kristián a byl rád, že má takovouhle společnici. ,,Psst!" Šeptla z ničeho nic Markytka. ,,Už jsme blízko. Musím Halina pozdravit a ty se zatím přikradeš a ukradneš tu velikou modrou lahvičku, která je úplně na levé straně na nejvyšší polici. Vím to, protože mi to vyprávěla bába kořenářka, které čaroděj sice paměť vymazal, ale po čase se rozpoměla. Byla tu před čtyřiceti dvěma lety. Doufám jen, že má Halin dobrou náladu."
Přikradli se k chatrči a Markytka bez zaklepání vešla dovnitř. Věděla, že pokud zaklepe, zůstane tu nejméně jeden den sloužit, což rozhodně nechtěla. Bohužel Kristián s Markytkou nevychytali tu správnou chvíli a čaroděj Halin měl šerednou náladu. ,,Kdo sem zase leze?! Čtyřicet dva let nikdo a teď tohle." Vztekal se čaroděj. ,,Dobrý den pane Haline. Já jsem dcera toho pána, jak vám pomohl na jarmarku. Vzpomínáte?" ,,Jóó! To jsem ještě chodíval na jarmarky! To bylo! Ale již řadu let nechodím a tebe neznám a tvého otce si nepamatuju. Sice jsi nezaklepala, ale ty o mě nemáš nic vědět. Ani tvůj otec! Zapoměl jsem mu asi tenkrát dát lektvar na vymazání paměti." Mezitím se Kristián přikradl ze zadu, nahmatal tu správnou lahvičku a vykradl se ven. Rychle se napil, padl k zemi a usnul. Jenže ani ne po minutce se vzbudil a cítil, že je již všechno jak mám být. Vždyť se přeci jmenuje Kristián a bydlí s rodiči v malé vísce na druhé straně lesa! Tu si vzpoměl na Markytku. Opatrně náhlédl do chatrče a zděsil se. Místo Markytky na zemi ležel mohutný klíč. ,,A už je holka pryč!" Radoval se čaroděj. ,,Hezky jsem to vymyslel! Proměnit ji v klíč a ještě ji využiju, zamknu se a nikdo už mě nebude otravovat!" Kristián se nemálo polekal. Čaroděj Halin chtěl akorát zavřít, když Kristián skočil dovnitř. ,,Zlý čaroději Haline! Ty jsi proměnil Markytku v klíč a já ji zachráním!" ,,Co ty tu děláš? A jaktože máš paměť?" Vyhrkl udiveně čaroděj. Než se nadál sebral Kristián klíč ze země a schoval si jej do své brašny. ,,A teď mi pověz, jak jí zachráním!" ,,To ti za nic nepovím." Posmíval se čaroděj. ,,A ty na to nepřijdeš! Já tě proměním v osla a bude! Bez tak jím jsi!" ,,Ještě slovo a!" ,,A co? Jsi jen člověk obyčejný, nic proti mě nezmůžeš." Rozesmál se Halin. Vtu se Kristián otočil ke skříňce, popadl první nápoj a hodil jej po Halinovi. Lahvička se rotříštila a vylila se z ní fialová a velmi páchnoucí tekutina. ,, Co jsi to udělal?! To byl nápoj dlouhověkosti! Teď zemřu!" ,,Inu, každý jednou zemřít musí. I čaroděj. Však vám to ještě vydrží i bez pití lektvarů alespoň na deset let." Usmál se Kristián. ,,To je málo." Volal čaroděj a všechna zlost ho přešla.
,,Tak já ti tedy povím, jak jí vysvobodit. Ale nikomu ani muk. Jasný?" ,,Prosím pane čaroději. Proč se stále ukrýváte a kvůli tomu tak zlíváte? Přijďte taky mezi nás. Do vsi, na tancovačku." Čaroděj chvíli přemýšlel a pak slíbil, že se někdy zastaví. Pověděl pak, jak Kristián Markýtku vysvobodí a rozloučil se s Kristiánem. Ten poodešel dále od chatrče, vytáhl klíč z brašničky a lehce jej políbil. Tu klíč vyletěl do vzduchu a do náruči mu padla jeho milá Markýtka. ,,Kristiáne! Ty jsi mě zachránil! Děkuji moc. Vše jsem slyšela a viděla, ale byla jsem zakletá. Jsi moc hodný!" Volala Markýtka a za odměnu ho políbila. Potom šli společně do světa a viděli mnoho krásy. Vrátili se domů. Rodiče měli z Kristiána radost a výstrojili malou, klidnou svatbu. Poté se Markýtka s Kristiánem vydali společně studovat, jak Kristián své matičce slíbil a zabydleli se v horách. Často se však vraceli do údolí. A co čaroděj Halin? Občas taky došel do vsi a brzy měl spostu přátel. A žádný lektvar dlouhověkosti nepotřeboval, protože žije ještě dodnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama