Winter... Do you like it as I ?

Březen 2014

Pokoj v podkroví

29. března 2014 v 12:55 | Margarett Tudor

Mému drahému bráškovi bylo dnes 10 let. Maminka s tatínkem mu donesli na stůl marcipánový dort s deseti svíčkami a na skříních našeho pokoje rozvěsili barevné fábory. Sezvali také některé členy naší drahé rodinky, někteří ale (jako třeba strýc Aleš) byli se slušnými výmluvami zanecháni v křeslech u televize. ,,Když si vzpomenu, jak se strejda Aleš minule opil!" Hrozila se máma. ,,Prosím tě Aleno, vždyť ti jen řekl, že máš velký nos." ,,Jenom!" Načepýřila se máma a táta radši stichl.
Když se tedy někteří členové rodiny sesedali v bráškově a mém pokoji a na ten stůl se položil marcipánový dort, otevřel táta dětské i dospělácké šampaňské až to vytrysklo na koberec a máma zvedla ke všem přítomným hlavu a pronesla následující: ,,Milý Vašíku. Dnes je tvůj významný den. Za všechny přítomné ti přeji všechno nejlepší (teta Hedvika si významně poposedla a můj bratránek Lojzík protočil oči). Máme tě všichni moc rádi (až na mě). A teď k dárečkům. Ten největší (teta Hedvika si opět poposedla, tentokrát uraženě) je asi od nás. Protože ti v podkroví zřídíme vlastní pokoj." Ticho se stalo ještě větším tichem. Teta Hedvika si zase poposedla a bratránek Lojzík závistivě mlaskl. ,,Tak to je úžasná zpráva mami! To je ten nejkrásnější dárek mýho života!" Rozkřikl se Vašek. Ve mě se zdvihla vlna hněvu. Tak já mám zůstat v tom malém krcálku a náš drahý Vašíček bude mít pro sebe celé patro a ještě s koupelnou?! Do této chvíle to byl velký, zaprášený prostor využívaný jako sklad na všemožné harampádí a teď to bude království hraček mého milovaného brášky. ,, Část sice bude moje pracovna," usmíval se táta ,,ale i tak to bude velké a přímo dělané pro všemožné hrátky." Pak už se jenom mluvilo. Rodinka půl hodiny prokonzultovala o vhodném vybavení do Vaškova pokoje a pak se konečně ostatní vrhli na brášku se svými dary. Vychutnával jsem si, jak ho teta Hedvika políbila čtyřikrát na tváře a on tam měl rudé skvrny od rťenky. Líbilo se mi, jak bratránek Lojzík třepal Vaškovou rukou tak prudce, že byl přísně pokárán a jak ostatní členové rodiny líbali přímo hladově Vaška po tvářích.
,,A ty Kájo? Ty pro Vášu nic nemáš?" Divila se babička Maruška. Vytáhl jsem teda krabičku s fixami, kterou jsem mu koupil za vlastní kapesné a pomalu se odploužil k bráškovi. ,,Všechno nejlepší." Řekl jsem. ,, Líbat tě nebudu." Sykl jsem ještě mezi zuby a vrazil mu do ruky fixy. ,,Děkuju." Pípl Vašek a odložil krabičku do hromady balíků. Co já bych dal za ty fixy! Málem jsem si je nechal! Mohl bych si na stěnu nakreslit nový model MBéčka. Místo toho skončí někde hluboko v šuplíku Vaškova stolu a budou akorát od prachu.
,,A ty Kájo budeš mít konečně taky klid." Usmála se na mě máma, když krájela dort. ,,Vymalujeme ti to tam a dáme ti tapetu. Ty oprýskaný plakáty jsou příšerný!" ,,To nikdy!" Vyhrkl jsem a podlomila se mi kolena. ,, Ale Kájo. Taky ti to tam trošku spřeházíme. Nenechám ti přeci takovou olezlou zeď." Smála se máma. ,,Já vám to nedovolím! V mým pokoji se malovat nebude!" Zavřískl jsem a vystřelil z našeho pokoje jako šíp. Pak jsem se ale ještě otočil na podpadku a zařval: ,,Vašek si bude žít jako král a já budu trpět ve vytapetovaným krcálku s výhledem do sousedových oken!" Pak jsem vyběhl po schodech do podkropí a zamkl se v koupelně. Tak tohle patro bude bráchovo! Ta myšlena mě přímo děsila.
Seděl bych tam asi do večera nebýt tety Hedviky. Na schodech jsem zaslechl těžkopádný běh a funění a potom rázné trhnutí dveřmi. Jelikož jsem se ale zamkl, dveře nepovolily. ,,Krucinál! Proč to nejde!" Slyšel jsem zlostný hlas mé drahé tetinky. Ještě chvíli lomcovala dveřmi a pak s funěním odešla. Rozhodl jsem se dále neblokovat tak důležitý prostor a odplížil jsem se do obýváku. Z našeho pokoje sem doléhaly hlasy a bujarý smích tety Hedviky. Taky jsem slyšel syčení mé drahé tetinky Evelíny, vyhublé na krátkoostříhané ženy, která za den vykouřila snad 20 cigaret. Proto když se zasmála, byly jí vidět nažloutlé zuby.
,,Těpic, bratránku!" S úšklebkem jako hrom stál za mnou bratranec Lojzík. Nikdy nepochopím, jak mohl tak rychle vyrůst. O letních prázdninách byl vyšší jen o pár centimetrů a teď málem neprošel dveřmi. Přerostl dokonce mého tátu. Obličej má plný uhrů a obléká se fakt coolově. Závidím mu, že mu takové oblečky jeho mamka dovolí nosit. To já se musím pořád oblíkat jako mimino. ,,Ahoj Lojzo." Řekl jsem tiše. ,,Hezká scénka, moh bys do divadla." Ušklíbl se ještě víc a sedl si vedle mě na pohovku. ,,Ale musím uznat, že máš pravdu. Vašíček bude mít obří pokoj a ty takovou nudličku." ,,Hele, hele. Jestliže je ten pokoj nudlička, pak ten tvůj je extra nudličinka." ,,Ale mě sem nepleť!" Máchl Lojza rázně rukou a pak se div nezabořil do pohovky, jen nohy mu vyčuhovaly ven. ,,Teda ale musím ti říct, že mě to tu ani trochu nebaví! Měl jsem jít původně s klukama skejtovat a ta oslava to přerušila. Jediný co je tady pozitivní, je ten marcipánovej dort. Nedáš si?" Horlivě jsem přikývl. Lojza se zvedl a odešel pro dort do pokoje. Mezitím do obýváku vpálila sestřenka Ema, Lojzova mladší sestra. ,,Kájo! Tak tady jsi!" Zvolala tím svým panovačným hlasem a usadila se naproti do křesla.
Moje sestřenice Ema je nemožně přemoudřelá. Nosí domů samé jedničky a husté, hnědé a hrozně mastné vlasy si krotí kulmou. Má čokoládové oči a velkou pihu na nose. Je nemožně otravná a užalovaná. Její přítomnost mě tak totálně pokazila už tak zkaženou náladu. A právě v tu chvíli se vrátil Lojza s dortem.
,,Co ty tu děláš?!" Utrhl se na sestru. ,, Jestli sis nevšiml, tak sedím."Zatřásla Ema hlavou a z vlasů jí vypadalo snad tisíc lupů. ,,Tak se má milá zase zvedni a jdi pryč." ,,Až se mi bude chtít." Na to, že je Emě teprve třináct si až moc dovolila. Lojza se rozhodl ji radikálně vyhodit a to tak, aby to Ema cítila jako ponížení. Svýma dlouhýma rukama ji pevně chytil za nohy a naprosto v klidu vynesl do vzduchu. Eminy sukně se shrnula a tak jsem zahlédl její růžové kalhotky. ,,Hezké kalhotky!" Zakřičel jsem za řvoucí Emou, kterou bratránek bez okolků složil na podlahu a zabouchl za ní dveře. ,,Ta se jen tak nevrátí!" Chechtal se. ,, Až jí tohle udělám před Pepíkem Stroužkem, asi mě zabije!" Dusil se smíchy bratranec a já s ním. ,, To by nebylo od tebe hezké." Napodobil jsem se smíchem Emin hlas a pak jsem se pustil do dortu.
S bratránkem jsme se ještě dlouho smály, ale pak jsme zaslechli klapnutí dveří a do obýváku vešla moje máma. Prohrábla si své vyžloutlé mikádo a pak se ke mně vrhla jako lavina. ,,Tady jsi ty nevděčníku!" Zakřičela už ode dveří. ,,Jen se na sebe podívej, jak se to chováš! Váša je kvůli tobě smutný a ty se mu tu ještě směješ! A ty Lojzo bys měl mít už víc rozumu, když ti je patnáct." Poznamenala směrem k bratránkovi. Já se uraženě otočil a zabořil se do křesla. ,,Tak ty se ještě urážíš! Měl bys být rád, že budeš mít konečně klid!" Hubovala máma. ,, Jo?! A ve skrytu duše závidět! Vašek se bude mít jako král. Bude bydlet nahoře, s výhledem na řeku ve velkým pokoji a já?!" Rozkřičel jsem se. ,, Karle uklidní se! Možná to není úplně fér, ale kdybys přestal vyvádět, mohlo by se s tím možná něco dělat. Už jsem se o tom bavila s tátou." ,,O čem?" ,, To ti řeknu jenom, když se půjdeš omluvit celé rodině za své neomalené chování. A hlavně Vaškovi. A po zbytek večera se budeš bavit s námi." ,,Cože?! To je vydírání!" ,,Buď v klidu a po oslavě ti řeknu řešení." Skončila ten příšerně protivný rozhovor mamka a odešla do mého a zatím i bratrova pokoje. ,,Co mám dělat?" Otočil jsem se celý zoufalý na Lojzu. ,,Hold poslechnout." Povzdechl si Lojza a šel do pokoje. Ještě chvíli jsem trucoval s rukama v pěst a pak šel do síně ,,slávy".
Nakonec jsem celou oslavu nějak vytrpěl. Šťastně jsem pomohl upocené tetě Hedvice do kabátu a babičce Marušce najít botu. Tetě Evelíně páchnoucí po cigaretách jsem podával obouvák, s bratránkem Lojzou jsem si plácl, dědovi Karlovi (po něm mám to nemožné jméno) jsem našel brýle a Emě se omluvil tak gentlemansky, že se dokonce usmála a narozloučenou mi vlepila pusu na tvář. (Potom jsem si v koupelně přes dvacet minut drhnul tvář). Zbytek rodiny jsem s úklonou vyprovodil až k brance a pak celý zmožený tím štěbetáním, jsem padnul do křesla v mém a prozatím i Vaškovo pokoji. Ten si hrál na koberci s novým legem a něco brumlal mému tátovi. Máma sklidila slavnostní fábory a zbytky jídla, potom se posadila naproti mě. ,,Vidíš, jak jsi to zvládl." Usmála se. ,, Víš Kájo, jak jsem mluvil o tý pracovně, možná by to šlo zařídit jinak." Ozval se táta. ,,Jak tati?" Zbystřil Vašek. ,,Rozpůlili bychom to podkroví přesně napolovic a dali tam zeď. Měli byste tam koupelnu a každý svůj pokoj. A já bych si pracovnu zřídil tady." ,,To by bylo skvělý!" Zvolal jsem nadšeně. Potom jsem podal Vaškovi ruku a zeptal se ho, jestli se mu líbí ty fixy, že si spolu budeme moct v těch nových pokojích nakreslit Formuli 1 nebo letadlo Gripen. Váša nadšeně souhlasil a máma s tátou se spokojeně usmívali. A tak to byl dárek i pro mě, ikdyž já budu mít narozeniny až za půl roku.


25.3.- 29.3.

Alpy

9. března 2014 v 9:41 | Margarett Tudor

Spáč s knížkou v podpaží

9. března 2014 v 9:16 | Margarett Tudor |  Story
Prosím vás netrestejte mě, ale já prostě musím z pravdou ven! Včera zazvonil sousedovic Pepíček, v ruce jakousi knížku, a že prý to posílá pan tatínek, že prý to je velká četba pro mě a mého brášku Toníka. Tatínek přišel, vzal knížku a podíval se na název a autora. Potom pokýval hlavou, řekl že děkuje a aby se prý Pepíčkův tatínek někdy zastavil v hospodě U Tří beranů. Pepíček s úklonou odešel a táta si tu knížku položil na skříň.,, Tati, co je to za knížku?" Vyzvídal Toník. ,,Dneska vám z ním kousek přečtu." Pravil otec a šel si po svých. I já si šel po svých, neboť jsem tušil, co to bude za knížku. Jistě se tam bude psát o samých divných věcech. Jako například o protinožcích nebo o žárovce a z čeho je složená. Tyhle knihy ze srdce nenávidím, jakoby nestačilo, že se učím ve škole. Minule nám Pepíkův táta poslal knížku o Měsíci a já si z toho pamatuju pouze, že na něj byl první nějaký Američan. Nebo Rus? Vidíte! Už ani to nevím! Já totiž, když už táta začal číst ihned usnul nudou a teď to bude asi stejné.
Tentokrat mě ale Pepíčkův tatínek překvapil, protože to vůbec nebyla nudná knížka. Bylo to o Robinsonovi Crusoovi a bylo to děsně napínavý, že jsme s bráškou škemrali, aby četl táta dál. ,,Dneska už je pozdě. Šup na kuťe! Zítra to přečtu dál." Rozhodl táta a nedalo se s ním smlouvat. Tak jsem zalezl pod peřinu a čekal, až táta zhasne. Zhasl brzy a knížku uložil na skříňku, jako před tím. Sotva odešel do obýváku, přikradl jsem se po špičkách do chodby a hmátl po knížce. Vlezl jsem i z knížkou do koupelny a rozsvítil si. Četl jsem, četl a četl až jsem jí celou přečetl. Vrátil jsem se do pokoje nesmírně utahaný a zjistil jsem, že už svítá. Bylo pět ráno a já měl za hodinu vstávat do školy!
Máma mě násilím tahala z postele, já však byl jako z kamene. Ležel jsem a napůl spal ještě při snídani. ,,Co s tím klukem je? Včera přeci šel spát v devět." Divila se máma a přitom vařila tátovi kávu.
Ve škole jsem usnul hned při matematice. Probudilo mě až náhlé trhnutí mým ramenem. To se mnou třásl pan učitel Koblica, který byl značně rozhňeván, že jsem usnul právě při jeho hodině. ,,Tak to tě hned vyzkouším z počtů!" Rozhodl a já se dopotácel k tabuli. Byla to nějaká rovnice, třásla se mi ruka, hlava mi div nepraskla bolestí. ,,Je ti dobře Hejno?" Otázal se mě Koblica. ,,Je pane učiteli. Pípl jsem tiše a snažil se úlohu vypočítat. Připadala mi nemožně těžká a složitá. ,,Víš co, Hejno?" Pohlédl na mě Koblica přes brýle. V jeho očích se už nezračil hněvivý plamínek. ,,Ano pane učiteli?" Zeptal jsem se. ,,Dnes toho nech, asi na tebe něco leze." Povzdechl si a já se dopotácel do zadní lavice s kruhy pod očima jako kdybych dostal nakládačku od Vodráka.
O přestávce za mnou přišla Petra. ,,Co se děje Ríšo?" Podívala se mi do oči a já zrudl. Uvědomil jsem si, že musím vypadat hrozitánsky. Červený jak rajče s obřími kruhy pod očima a vlasy rozcuchanými jako čarodějnice. ,,Ale nic Petruš, to jen z dlouhýho nespánku." Řekl jsem pomalu jako lenochod. ,,Nespánku? Prosím tě? Tomu nerozumím, co bys dělal, aby to bylo z dlouhýho nespánku?" Bál jsem se Petře svěřit, že jsem četl. Ještě by se mi vysmála. Normální kluci přeci noc maximálně tak prohýří u filmů nebo počítače. Proto jsem opřel hlavu o lavici a zavřel oči. ,,S tebou je teda řeč." Naštvala se Petra a já už slyšel jenom, jak nasupeně odchází.
Ostatní hodiny jsem z části prospal a z části vysvětloval, že to nic není. Rozhodl jsem se, že nepůjdu na oběd, ale domů a budu spát. To jsem ještě netušil, že to nebude tak lehký. Vodrák si totiž všiml, že vycházím ze školy a okamžitě mě sledoval. Všiml jsem si Petry, která na mě byla ještě pořád naštvaná a potom toho Vodráka, který měl ruce zaťaté vpěst. Došel ke mně a jedním máchnutím mě srazil k zemi. ,,Honzo ne!" Uslyšel jsem Petry hlas. ,,Tak ty dneska nejsi ve svý kůži, ale z Petrou se bavíš ty blbe!" Zářval mi do ucha a kopl mě mocně do břicha. Pocítil jsem ukrutnou bolest. Chtěl jsem mu to oplatit, únava mě však nepustila. Dostal jsem ještě do čela a do kolena a pak rozzuřeného Vodráka odtrhl Hynek, můj kámoš od první třídy. ,,Nech ho bejt Vodráku!" Zářval na něj. Vodrák zářval něco sprostě a šel do jídelny. ,,Ríšo? Je ti něco?" Uslyšel jsem Petry hlas. ,,Nic mi není." Oznámil jsem a pomalu se postavil na nohy. ,,Nevím, co to do něj vjelo." ,,Prostě žárlí." Řekl Hynek nazlobeně. ,,A jdi si po svých ty 🐮 namyšlená." Vypískal jí naprosto nesportovně Hynek. ,,Kreténi!" Zakŕičela uražená Petra a zmizela v jídelně.
,,Tak to ti pěkně děkuju." Obrátil jsem se unaveně na Hynka. ,,No co? Pro tebe se taková slepice nehodí. Vyber si někoho lepšího. Zrovná kvůli ní Bach se já kažfý deň mlátiť nenechal. Je hrozně nafoukaná." Usmál se Hynek a šel na oběd.
Sebral jsem se a šel domů. Zaparkoval jsem přímo v mé vytoužené posteli a spal jse od dvou do sedmi. Pak jsem se šel vysprchovat a navečeřit, udělat si úkoly a v osm už jsem dřímal jako mimino. Čekal mě krásný víkend a já si mohl konečně promyslet, kdo je pro mě ta pravá...
6.3.- 9.3.

Nebezpečný namyšlenec- dodatek

6. března 2014 v 15:26 | Margarett Tudor |  Story
Upozorňuji čtenáře, že se tento příběh skutečně neudál. Děkuji Margarett Tudor

Sally Vocebullová vystudovala práva a ve 27 letech se vdala za Alexe Wainna. Má dceru Kate (8 let) a syna Roberta (4 roky.) Je jí 33 let. Žije v malém domku a naplno si užívá rodiny. Alex je učitelem na střední škole. První tři roky na vysoké škole chodila s Robinem Highem, ale poté se s ním rozešla a vrátila se k Alexovi. Má bratra Johna (19 let).
Erika Newová (rozená Sizová) vystudovala obor biologie a nyní žije s manželem Thomasem a jejich 10ti letým synem kupodivu Davidem, ve vile. Její muž je lékař. Erika žila dlouhou dobu sama a v 18ti letech utekla z domova a brala drogy. Po necelém roce se rozhodla léčit. Odmaturovala a rozhodla se jít na vysokou. Seznámila se s Thomasem a dnes má jedno dítě.
Jack Train vystudoval jazykovou univerzitu a nyní žije ve Švédsku a často provádí dobrodružnou turistiku. Živí se jako průvodce. Žije sám, ale má plno přátel. V listopadu pojede do Himalájí. Také se zajímá o vojennství.
Patrick Hans původem z Německa žije se svými klučičími láskami a občas jezdí do Německa. Přemýšlí, že se odstěhuje do Belgie, kde je dovoleno vzít si muž muže a kde snad nebude poslouchat neustálé narážky. Má přítele Franka.
David Samon po maturitě začal podnikat, ale jeho firma brzy zkrachovala. Ve 21 letech se oženil s Nicol Freeridovou ( v té době 19ti letou) a má s ní syna Davida mladšího. O rok po svadbě se s Nicol rozvedl. Nicol tvrdí, že ji podváděl. David st. poté opět podnikal a vedlo se mu. Po několika přítelkyních se mu narodila dvojčata, která má s Agness Rottovou. Dvojčata se jmenují Jenny a Thomas. Poté se o dva roky později oženil s Fionou Leerovou a s ní má dvě dcery Sarah a Kate. S ní se rozvedl po roce a nyní po dalších přítelkyních je opět ženatý se svojí sekretářkouTinou Feelovou, s ní má chlapce Bena. Celkem byl David Samon čtyřikrát ženatý, má šest dětí. David ml. (12 let), Jenny (10 let), Thomas (10 let), Sarrah (8 let), Kate (7 let) a Ben ( 3 roky). David Samon vlastní firmu a žije ve velkém domě s Tinou a synem.
Tak tedy dopadl náš nebezpečný namyšlenec. 😃

Namyšlenec končí

6. března 2014 v 15:22 | Margarett Tudor
Půl roku nevýrazných a chvíli hezkých a chvíli zlých dní uběhlo od doby, kdy se Erika rozešla s Davidem a já začala chodit s Alexem. Mám malého brášku Johna a je prima.
Včera mi bylo patnáct a už mám občanský průkaz. Jenže za spoustu jednotvárných dní se toho mnoho událo. Především jsem se několikrát pohádala s Alexem a zase usmířila a teď spolu zase jsme v klidu a pohodě a máme se rádi. Jack žije v tuto dobu sám a Erika, které mimochodem vyrostly vlasy a nosí mikádo a vlasy má plavé s hnědými melírem se zamilovala do Rogera. Je to kluk, který chodí s Alexem do třídy a je s ním hrozná psina. Patrick proplouvá svými klučičími láskami. A teď toho nejdůležitějšího člověka, kvůli kterému jsem začala celý příběh. Krátce potom, co se rozešel s Erikou chodil s nějakou Hannah, ale potom vyšlo najevo, že součastně chodil i s Kristin a dostal pověst nenapravitelného sukničkáře. Oblíbenost z něj postupně spadala a jediný, kdo o něj ještě stál byla Nicol Freeridová. Také s ním teď chodí. David je stále arogantní blbeček a asi se nezmění. Včera se mě zeptal jestli bych s ním zase nechodila! ,,Cože?! A co Nicol? A to mám být zase ta pauzička?! Jsi slizkej moula a navíc mám ráda Alexe!" ,,Buď ticho ty nemožná 🐮! Jestli nechceš tak ti zkazím celej život a stejně tak i tomu nemožnýmu ..." Musela jsem jít pryč a začala jsem se hlasitě smát. Je zoufalej! Ale už dávno není nebezpečný. Namyšlencem zůstal, ale nikomu život už nezkazí. Leda tak sobě! 😀


9.1. 2014

Nebezpečný namyšlenec (5)

6. března 2014 v 15:12 | Margarett Tudor |  Story
Byl to skandál a žhavá novinka pro obdivatelky Davidovy tvářičky. Jednou z nich byla i dvanáctiletá Nicol Freeridová, která byla štěstím bez sebe a okamžitě začala dívku, která ale vůbec nevypadá jako Cyrus pomlouvat. Eriku jsem potom, co se s Davidem rozešla našla ubrečenou na dívčím wc. Ten den, co jsem se snažila Erice všechno objasnit a dostala od Davida osudnou facku se s ním Erika prý ošklivě pohádala a nakonec rozešla. Byla to opravdu žhavá novinka pro proudící davy studentů a roznášelo se to rychlostí blesku.
Druhý den potom, co se ti dva rozešli jsem se to dozvěděla i já a stala jsem se středem pozornosti mladších studentek. Hlavně Nicol Freeridovou jsem neobyčejně zajímala. Vtáhli mě do klubu a začali se mě jedna přes druhou vyptávat:,,A on ti jako fakt dal facku?" ,,A líbí se ti ten můj růžovej lak?" ,,A co ta ehm ehm Erika?" Sesypaly se na mě jako vosy a já byla nejšťastnější osobou pod sluncem, když jsem se z toho kluka převoněných, zmalovaných a hlavně šeredně otravných holek zbavila. A pak jsem našla tu Eriku. Seděla schoulená do klubíčka opírající se o studenou stěnu a slzy se jí koulely po tváři. ,,Eriko!" Vykřikla jsem. ,,Jdi pryč Sally." Špitla a ukryla si svůj rudý obličej do té hezké mikiny, kterou jí tak závidím. Trčely jí jenom ty kraťounké vlasy. Barva nebyla tak kvalitní a jí už zase vlasy zesvětlaly. ,,Co jen budu dělat? Jsem pro všechny jen hloupá a namyšlená fiflena, která se klidně s tím úžasným a neodolatelným klukem rozešla!" Povzdechla si nahlas a já ji pevně objala. ,,Eriko! Je to totální blbec, ale kvůli němu si nesmíš kazit život. Jsi moje nejlepší kamarádka a pro mě taková hnusná nikdy nebudeš, protože nejsi!" ,,Ale Sally! Podívej se na mě, jak vypadám! Jak jsem mu já husa hloupá mohla naletět!" Posteskla si nebožačka a já ji ještě dlouho utěšovala.
Tuhle situaci jsem krátce po vyučování sdělila Patrickovi a Jackovi. Sešli jsme se tentokrát v klubu, protože venku pršelo. ,,Jenže já s tím nic neudělám. Já s Erikou chodit nebudu!" Zvolal Jack. ,,To po tobě taky nikdo nechce." Řekla jsem mu. ,,Ale mohli bychom se s ní kamarádit." ,,To jo." Souhlasili oba. ,,A Alex by taky moh." Dodal Patrick, protože se mu stejně jako mě Alex líbil. Naštěstí Alex není na kluky. (:
,,To moh. A já pro něj dojdu. Stejně jsme se domlouvali, že mi půjčí ten novej film na flešce." Ozval se Jack a vyběhl na chodbu. ,,Sally! Já vím, Alex je na holky a já z něj násilím vypáčil, kdo se mu líbí." Začal pojednou z ničeho nic Patrick. ,,Ale nikomu ani muk? Rozumíš?" Byla jsem napnutá. Kdo to je? Já??? ,,Dřív, než se Erika ostříhala se mu líbila, ale to chodila s Jackem a přebrat holku nejlepšímu kamarádovi se nedělá. Ostatně ani kluka. Pak se mu líbila Nicol Freeridová." Bodlo mě u srdce. Alex je na blondýny. A já blondína nejsem. To už ale Patrick pokračoval. ,,Jenže když se dozvěděl, že je blázen do Davida a od tebe ví o něm svý, tak názor změnil. Líbí se mu-" to ale nestačil říct, protože do klubu dorazil Jack s Alexem. ,,Čau." Řekl Alex a já poznala, že ho vůbec nezajímám. Bylo mi to líto. ,,Tak pánové... Jé Sally! Ty jsi tu taky! Ale ty asi na střílečky nejsi co?" Vyštípal mě! Normálně mě vyštípal. Tak v tomhle musím mít jasno. ,,Já na ně taky nejsem." Ozval se Patrick. ,,Alexi." Oslovila jsem jej rázně. Kdesi hluboko ve mě se našla podivuhodná síla. ,,Musím s tebou mluvit. O samotě." Alex se divil, ale šel se mnou na chodbu, která byla prázdná, jelikož byli ostatní buď doma nebo na odpolední hodině. ,,Co se děje?" ,,Proč jsi takový?" ,,Jaký?" ,,Od té doby, co tě Tery odtáhla jsi na mě chladný a jsi v mé přítomnosti strozý." ,,Jak to proboha myslíš Sally?" ,,Ty moc dobře víš, co myslím. Řekni mi krucinál jestli mě chceš nebo ne ať vím, na čem jsem!" Vykřikla jsem najednou, až jsem se vlastním slovům podivila. ,,Jsi cvok? Tebe?" Podíval se na mě on a mě bylo šíleně hrozně. ,,Mám tě rád, ale myslel jsem, že se ti líbí Jack. A přebrat holku nejlepšímu kámoši se nedělá." ,,Alexi!" Pevně jsem ho objala. ,,Jsi ten nejúžasnější kluk pod sluncem!" Pohladil mě a potom lehce políbil.
Tu střílečku si už ten den nezahráli. Alex mě pozval do cukrárny a potom jsme šli na nábřeží. Cítila jsem se nádherně! Konečně jsem zjistila, co je to pravá láska!

7.1. 2014

Máslové sušenky a voňavý čaj

1. března 2014 v 0:14 | Margarett Tudor |  Story
Nebylo to ani ve středu, ani v pondělí. Vlastně už ani nevím, kdy se to stalo. Ale tu vůni máslových sušenek a voňavého čaje nezapomenu. Paní Hansová mě usadila ke stolu, vytáhla ze šuplíku slovník německý a nalakovanými nehty zaťukala na desky knihy. ,,Tak milá Andreo." Usmála se přívětivě a utáhla si kytičkovanou šálu kolem krku. ,,Nejprve se mi německy představíš a povíš mi, co tě baví." ,,Zatím si to promysli, já půjdu postavit na čaj. Dáš si máslové sušenky?" ,,Ano prosím! Totiž Ja bite." Opravila jsem se. Paní Hansová se opět pousmála a zamířila do kuchyně.
Její byt byl velmi malý. Bydlela ve starém domě u tramvaje, a zdi na společné chodbě se pořádně odlupovaly. Sotva se vešlo do jejího bytu, ucítili jste vůni máslových sušenek a různých druhů čajů. V maličké předsíňce byl pouze starý věšák a obraz vázy s kyticí. Z předsíně se vešlo do obýváčku. Byla tu stará pohovka a stůl se třema židlema. Na maličké skříňce trůnila stará televize a na druhé straně pokoje velké skříně pečlivě uzamčené. Všude rostly ve květináčích kytky a na bílé zdi visely obrazy. Boční stranou bez dveří se vcházelo do malinké kuchyně s jedním dřezem a několika skříňkami a šuplemi. Vzadu byl jeden z nejstarších typů praček. Z kuchyně se vešlo do koupelny. Bylo tam pouze umyvadlo, sprchový kout a záchod.
To byl celý byt paní Hansové, maminčiny bývalé učitelky. Byla to původem Němka, avšak hovořila plyně česky a svůj rodný jazyk učila na školách. Po revoluci začala učit i angličtinu. Její otec s matkou žili ve Východním Německu, v šedesátých letech emigrovali do Čech, protože matka paní Hansové byla Češka. A tak se již nevrátili a zůstali zde. Rodiče tu zemřeli a mladá Hansová se stala učitelkou na základní škole. Tam poznala maminku a ta si jí oblíbila. A tak jsem já začala chodit na doučování k důchodkyni.
Když se paní Hansová vrátila a položila přede mně čaj a sušenky začala jsem blekotat, to co mi uložila. ,,Výborně!" Pochválila mě. ,,Jsi šikovná." ,,Myslíte?" Podívala jsem se na ni nejistě. ,,Určitě." Kývla hlavou a právě v tu chvíli kdosi zazvonil. ,,Kdo to může být?" Divila se paní Hansová a šla otevřít. ,,Lukáši!" ,,Ahoj babi. Přišel jsem se na tebe podívat. Tak co? Jak se vede?" Slyšela jsem klučičí hlas lehce mutující. ,,To jsi hodný Lukášku, ale teď to nejde. Mám vyučování.",,Prosím tě babi, co to povídáš. Jsi v důchodu." Rozesmál se hlas a v tu vtrhl do obýváku. Byl to hnědovlasý kluk s batohem na zádech a s pihovatým nosem. V druhé ruce držel floorbalku. ,,A...hoj." Řekl nejistě. ,,No vidíš Lukášku. Já ti to říkala. To je Andrejka. Doučuju ji Němčinu." Vešla paní Hansová. ,,Ahoj." Řekla jsem. ,,Tak to já babi nebudu překážet. Přijdu zítra jo?" ,,Dobře." Usmála se paní Hansová spokojeně a kluk vystřelil z bytu jako šíp. ,,No jo. Lukáš, můj vnuk." Povzdechla si paní Hansová. ,,Tak a jdeme konečně na to."
Vyšla jsem z bytu s pocitem, že mám hlavu jako meloun. Tolik věcí mi paní Hansová uložila na doma! Bydlela jsem docela daleko od bytu paní Hansové a tak jsem domů jezdila tramvají. Já ale s tou hlavou jako meloun vůbec nevnímala svět kolem mě a tak jsem si nevšimla, že přímo po mé levici seděl Lukáš, vnuk paní Hansové. ,,Ahoj." Otočila jsem se a s překvapeným výrazem na něj pohlédla. ,,Andrejka, že?" ,,Jo." Kývla jsem hlavou a zahleděla se na špičky svých bot. ,,Tak moje bábi se vrátila ke škole." Usmál se. ,,To ne. Ona jen zná mojí mámu, byla její žákyní. A tak jí máma po prosila o doučko. Já totiž letos začala s Němčinou. ,,Aha. To já se musím Německy učit od mala." Povzdechl si Lukáš. ,,Proč?" ,,Můj táta je Němec. A babička taky. Pak se jí narodila máma a i ta se musela učit německy. Odjela studovat vysokou do Berlína a tam poznala tátu." Vysvětloval kluk horlivě. Zvedla jsem konečně hlavu a podívala jsem se mu do očí. Okamžitě jsem zrudla. ,,Tak mi něco říkej." ,,Was?" ,,Něco lehkýho." Jenže právě v tu chvíli tramvaj zastavila v ulici, kde bydlím. ,,Já už musím vystoupit. Tak zatím. Snad se někdy potkáme a ty mi povíš víc." Špitla jsem a vystoupila z tramvaje.
Ležela jsem v posteli a hlavu měla plnou Lukáše. Stále jsem si opakovala ten rozhovor, který byl tak obyčejný a krátký. Jenže mě se Lukáš líbil. Vůbec ho neznám, ale byl hezký.
Tak jsem chodila na doučování a cpala se tam těma máslovýma sušenkama a hlavu jsem měla pořád jako meloun. Ale známky ve škole se mi v Němčině dařily. Dostávala jsem jedničky nebo dvojky a ve třídě jsem byla známá jako dobrá Němčinářka. A až jednou v úterý mi máma volala domů, že dnes nemám Němčinu. ,,Paní Hansovou odvezla rychlá. Dostala mrtvici." Mluvila smutně máma. Zahrnula mě vlna strachu o paní Hansovou. Oblíbila jsem si jí stejně jako moje máma, ikdyž mi dávala hodně úkolů. Paní Hansová strávila v nemocnici tři týdny a pak se vrátila domů. Sice už jí bylo líp, ale už mě učit nemohla. Bylo mi to líto. ,,Mami, půjdu jí alespoň navštívit. Můžu?" Otočila jsem se jednou u večeře na mamku, když na to přišla řeč. ,,Dobře. A pozdravuj jí. Taky bych za ní šla, ale tenhle týden nestíhám." Svolila máma a tak jsem druhý den zazvonila u paní Hansnové.
Čekala jsem, jak mi otevře celá unavená a neupravená. Místo ní se ve dveřích objevil Lukáš. ,,Andrejko?" Vyhrkl překvapeně. ,,Ahoj. Přišla jsem navštívit paní Hansovou." Oznámila jsem s drobným úsměvem. ,,Pojď dál." Vybídl mě.
Seděla tam. Na nohách měla deku a tvář měla podivně svislou. Ale jinak to byla stále ta milá paní. ,,Ahoj Andrejko!" Zazářila. ,,Moc mě mrzí, že tě už nebudu doučovat." ,,To nevadí. Ale navštěvovat vás můžu, že?" ,,Jistě Andrej." Usmála se. ,,Jestli jde o doučování, to bych zvládl i já." Ozval se z ničeho nic Lukáš. ,,Ty Lukášku? Je pravda, že mluvíš od mala, ale opravdu se na to cítiš?" Podívala se paní Hansová. ,,Já ano. Záleží na Andrejce." Zamyslela jsem se. Představa, že bych trávila čas s Lukášem byla hezká a zároveň děsivá. ,,Tak dobrá." Řekla jsem k vlastnímu překvapení. ,,To je super!" Zaradoval se Lukáš. ,,Co teď berete?" Debata se stočila kolem Německé gramatiky. ,,A kde se budeme scházet?" Ptal se. ,,No přeci u mě děti!" Zvolala paní Hansová nadšeně. ,,Jako dřív ve stejnou dobu." A bylo rozhodnuto.
Jenže cestou domů jsem z toho byla nešťastná. Je možné, abych na tu myšlenku přikývla? Proč to já hloupá udělala?!
První hodina s Lukášem byla jedna z nejstrašnějších hodin v mém životě. Dorazila jsem do bytu hrozně nervózní. Otevřel mi Lukáš a pozval mě dál. K mému zděšení měl obličej plný slz. ,,Lukáši? Co se ti stalo?" Vyjekla jsem. ,,Babbb, babbička dostala další mrtvivičku." Zaštkal nešťastně. Bylo mi ho tak líto! A hlavně paní Hansové. ,,Neboj se, to bude dobrý." Chlácholila jsem ho i sebe. On se však úplně sesypal. Klesl na koberec a úplně se mu třásly ruce. Pochopila jsem, že potřebuje oporu. Objala jsem ho. Dlouho mi plakal na rameno, chvíli plakal a chvíli roztřeseně vyprávěl, co se stalo. ,,Normálně si se mnou povídala. Pak najednou podivně sklopila hlavu a... Volal jsem pomoc. Soused volal záchranku! Já, já se o ni bojím. Máma jela za ní do nemocnice, mám tu čekat, aaž mi zavolá. Ttto mě nemohla vzít sebou! Je mi hhhrozně. Ještě žže jsi přišla." Plakal. Potom se najednou sehl a zabrebentil něco Německy. ,,Ale Lukáši. Uvidíš, že se tvojí babičce udělá líp." Snažila jsem se ho utěšit, ikdyž mě samotné nebylo do zpěvu.
Naštěstí se i z druhé mrtvice paní Hansová dostala a tak jsem se s Lukášem domluvila, že mě bude doučovat. Jeho smysl pro humor, když mi něco vysvětloval byl neuvěřitelný. Při jeho doučování jsem se vždycky nasmála a paní Hansová nám vždycky donesla sušenky a čaj a poslouchala. Jednou si musela odskočit k sousedce pro mouku, protože jí došla a ona se chystala po doučování upéct s Lukášem koláč. V tu chvíli, kdy jsme osaměli mi Lukáš uložil přeložit jednu větu v učebnici. ,,A tak se ...máme rádi a budeme se brát." Přeložila jsem. ,,Výborně." Usmál se Lukáš, pak se ke mně naklonil a dal mi pusu. ,,A teď mi přelož tuhle větu." Řekl rychle.
Od té doby jsme se začali scházet i mimo doučování. S Lukášem mi bylo tak hezky! A stále je.
Nebylo to ani ve středu, ani v pondělí. Vlastně už ani nevím, kdy se to stalo. Ale tu vůni čaje a máslových sušenek nezapomenu...

27. 2.-28.2.