Winter... Do you like it as I ?

Pokoj v podkroví

29. března 2014 v 12:55 | Margarett Tudor

Mému drahému bráškovi bylo dnes 10 let. Maminka s tatínkem mu donesli na stůl marcipánový dort s deseti svíčkami a na skříních našeho pokoje rozvěsili barevné fábory. Sezvali také některé členy naší drahé rodinky, někteří ale (jako třeba strýc Aleš) byli se slušnými výmluvami zanecháni v křeslech u televize. ,,Když si vzpomenu, jak se strejda Aleš minule opil!" Hrozila se máma. ,,Prosím tě Aleno, vždyť ti jen řekl, že máš velký nos." ,,Jenom!" Načepýřila se máma a táta radši stichl.
Když se tedy někteří členové rodiny sesedali v bráškově a mém pokoji a na ten stůl se položil marcipánový dort, otevřel táta dětské i dospělácké šampaňské až to vytrysklo na koberec a máma zvedla ke všem přítomným hlavu a pronesla následující: ,,Milý Vašíku. Dnes je tvůj významný den. Za všechny přítomné ti přeji všechno nejlepší (teta Hedvika si významně poposedla a můj bratránek Lojzík protočil oči). Máme tě všichni moc rádi (až na mě). A teď k dárečkům. Ten největší (teta Hedvika si opět poposedla, tentokrát uraženě) je asi od nás. Protože ti v podkroví zřídíme vlastní pokoj." Ticho se stalo ještě větším tichem. Teta Hedvika si zase poposedla a bratránek Lojzík závistivě mlaskl. ,,Tak to je úžasná zpráva mami! To je ten nejkrásnější dárek mýho života!" Rozkřikl se Vašek. Ve mě se zdvihla vlna hněvu. Tak já mám zůstat v tom malém krcálku a náš drahý Vašíček bude mít pro sebe celé patro a ještě s koupelnou?! Do této chvíle to byl velký, zaprášený prostor využívaný jako sklad na všemožné harampádí a teď to bude království hraček mého milovaného brášky. ,, Část sice bude moje pracovna," usmíval se táta ,,ale i tak to bude velké a přímo dělané pro všemožné hrátky." Pak už se jenom mluvilo. Rodinka půl hodiny prokonzultovala o vhodném vybavení do Vaškova pokoje a pak se konečně ostatní vrhli na brášku se svými dary. Vychutnával jsem si, jak ho teta Hedvika políbila čtyřikrát na tváře a on tam měl rudé skvrny od rťenky. Líbilo se mi, jak bratránek Lojzík třepal Vaškovou rukou tak prudce, že byl přísně pokárán a jak ostatní členové rodiny líbali přímo hladově Vaška po tvářích.
,,A ty Kájo? Ty pro Vášu nic nemáš?" Divila se babička Maruška. Vytáhl jsem teda krabičku s fixami, kterou jsem mu koupil za vlastní kapesné a pomalu se odploužil k bráškovi. ,,Všechno nejlepší." Řekl jsem. ,, Líbat tě nebudu." Sykl jsem ještě mezi zuby a vrazil mu do ruky fixy. ,,Děkuju." Pípl Vašek a odložil krabičku do hromady balíků. Co já bych dal za ty fixy! Málem jsem si je nechal! Mohl bych si na stěnu nakreslit nový model MBéčka. Místo toho skončí někde hluboko v šuplíku Vaškova stolu a budou akorát od prachu.
,,A ty Kájo budeš mít konečně taky klid." Usmála se na mě máma, když krájela dort. ,,Vymalujeme ti to tam a dáme ti tapetu. Ty oprýskaný plakáty jsou příšerný!" ,,To nikdy!" Vyhrkl jsem a podlomila se mi kolena. ,, Ale Kájo. Taky ti to tam trošku spřeházíme. Nenechám ti přeci takovou olezlou zeď." Smála se máma. ,,Já vám to nedovolím! V mým pokoji se malovat nebude!" Zavřískl jsem a vystřelil z našeho pokoje jako šíp. Pak jsem se ale ještě otočil na podpadku a zařval: ,,Vašek si bude žít jako král a já budu trpět ve vytapetovaným krcálku s výhledem do sousedových oken!" Pak jsem vyběhl po schodech do podkropí a zamkl se v koupelně. Tak tohle patro bude bráchovo! Ta myšlena mě přímo děsila.
Seděl bych tam asi do večera nebýt tety Hedviky. Na schodech jsem zaslechl těžkopádný běh a funění a potom rázné trhnutí dveřmi. Jelikož jsem se ale zamkl, dveře nepovolily. ,,Krucinál! Proč to nejde!" Slyšel jsem zlostný hlas mé drahé tetinky. Ještě chvíli lomcovala dveřmi a pak s funěním odešla. Rozhodl jsem se dále neblokovat tak důležitý prostor a odplížil jsem se do obýváku. Z našeho pokoje sem doléhaly hlasy a bujarý smích tety Hedviky. Taky jsem slyšel syčení mé drahé tetinky Evelíny, vyhublé na krátkoostříhané ženy, která za den vykouřila snad 20 cigaret. Proto když se zasmála, byly jí vidět nažloutlé zuby.
,,Těpic, bratránku!" S úšklebkem jako hrom stál za mnou bratranec Lojzík. Nikdy nepochopím, jak mohl tak rychle vyrůst. O letních prázdninách byl vyšší jen o pár centimetrů a teď málem neprošel dveřmi. Přerostl dokonce mého tátu. Obličej má plný uhrů a obléká se fakt coolově. Závidím mu, že mu takové oblečky jeho mamka dovolí nosit. To já se musím pořád oblíkat jako mimino. ,,Ahoj Lojzo." Řekl jsem tiše. ,,Hezká scénka, moh bys do divadla." Ušklíbl se ještě víc a sedl si vedle mě na pohovku. ,,Ale musím uznat, že máš pravdu. Vašíček bude mít obří pokoj a ty takovou nudličku." ,,Hele, hele. Jestliže je ten pokoj nudlička, pak ten tvůj je extra nudličinka." ,,Ale mě sem nepleť!" Máchl Lojza rázně rukou a pak se div nezabořil do pohovky, jen nohy mu vyčuhovaly ven. ,,Teda ale musím ti říct, že mě to tu ani trochu nebaví! Měl jsem jít původně s klukama skejtovat a ta oslava to přerušila. Jediný co je tady pozitivní, je ten marcipánovej dort. Nedáš si?" Horlivě jsem přikývl. Lojza se zvedl a odešel pro dort do pokoje. Mezitím do obýváku vpálila sestřenka Ema, Lojzova mladší sestra. ,,Kájo! Tak tady jsi!" Zvolala tím svým panovačným hlasem a usadila se naproti do křesla.
Moje sestřenice Ema je nemožně přemoudřelá. Nosí domů samé jedničky a husté, hnědé a hrozně mastné vlasy si krotí kulmou. Má čokoládové oči a velkou pihu na nose. Je nemožně otravná a užalovaná. Její přítomnost mě tak totálně pokazila už tak zkaženou náladu. A právě v tu chvíli se vrátil Lojza s dortem.
,,Co ty tu děláš?!" Utrhl se na sestru. ,, Jestli sis nevšiml, tak sedím."Zatřásla Ema hlavou a z vlasů jí vypadalo snad tisíc lupů. ,,Tak se má milá zase zvedni a jdi pryč." ,,Až se mi bude chtít." Na to, že je Emě teprve třináct si až moc dovolila. Lojza se rozhodl ji radikálně vyhodit a to tak, aby to Ema cítila jako ponížení. Svýma dlouhýma rukama ji pevně chytil za nohy a naprosto v klidu vynesl do vzduchu. Eminy sukně se shrnula a tak jsem zahlédl její růžové kalhotky. ,,Hezké kalhotky!" Zakřičel jsem za řvoucí Emou, kterou bratránek bez okolků složil na podlahu a zabouchl za ní dveře. ,,Ta se jen tak nevrátí!" Chechtal se. ,, Až jí tohle udělám před Pepíkem Stroužkem, asi mě zabije!" Dusil se smíchy bratranec a já s ním. ,, To by nebylo od tebe hezké." Napodobil jsem se smíchem Emin hlas a pak jsem se pustil do dortu.
S bratránkem jsme se ještě dlouho smály, ale pak jsme zaslechli klapnutí dveří a do obýváku vešla moje máma. Prohrábla si své vyžloutlé mikádo a pak se ke mně vrhla jako lavina. ,,Tady jsi ty nevděčníku!" Zakřičela už ode dveří. ,,Jen se na sebe podívej, jak se to chováš! Váša je kvůli tobě smutný a ty se mu tu ještě směješ! A ty Lojzo bys měl mít už víc rozumu, když ti je patnáct." Poznamenala směrem k bratránkovi. Já se uraženě otočil a zabořil se do křesla. ,,Tak ty se ještě urážíš! Měl bys být rád, že budeš mít konečně klid!" Hubovala máma. ,, Jo?! A ve skrytu duše závidět! Vašek se bude mít jako král. Bude bydlet nahoře, s výhledem na řeku ve velkým pokoji a já?!" Rozkřičel jsem se. ,, Karle uklidní se! Možná to není úplně fér, ale kdybys přestal vyvádět, mohlo by se s tím možná něco dělat. Už jsem se o tom bavila s tátou." ,,O čem?" ,, To ti řeknu jenom, když se půjdeš omluvit celé rodině za své neomalené chování. A hlavně Vaškovi. A po zbytek večera se budeš bavit s námi." ,,Cože?! To je vydírání!" ,,Buď v klidu a po oslavě ti řeknu řešení." Skončila ten příšerně protivný rozhovor mamka a odešla do mého a zatím i bratrova pokoje. ,,Co mám dělat?" Otočil jsem se celý zoufalý na Lojzu. ,,Hold poslechnout." Povzdechl si Lojza a šel do pokoje. Ještě chvíli jsem trucoval s rukama v pěst a pak šel do síně ,,slávy".
Nakonec jsem celou oslavu nějak vytrpěl. Šťastně jsem pomohl upocené tetě Hedvice do kabátu a babičce Marušce najít botu. Tetě Evelíně páchnoucí po cigaretách jsem podával obouvák, s bratránkem Lojzou jsem si plácl, dědovi Karlovi (po něm mám to nemožné jméno) jsem našel brýle a Emě se omluvil tak gentlemansky, že se dokonce usmála a narozloučenou mi vlepila pusu na tvář. (Potom jsem si v koupelně přes dvacet minut drhnul tvář). Zbytek rodiny jsem s úklonou vyprovodil až k brance a pak celý zmožený tím štěbetáním, jsem padnul do křesla v mém a prozatím i Vaškovo pokoji. Ten si hrál na koberci s novým legem a něco brumlal mému tátovi. Máma sklidila slavnostní fábory a zbytky jídla, potom se posadila naproti mě. ,,Vidíš, jak jsi to zvládl." Usmála se. ,, Víš Kájo, jak jsem mluvil o tý pracovně, možná by to šlo zařídit jinak." Ozval se táta. ,,Jak tati?" Zbystřil Vašek. ,,Rozpůlili bychom to podkroví přesně napolovic a dali tam zeď. Měli byste tam koupelnu a každý svůj pokoj. A já bych si pracovnu zřídil tady." ,,To by bylo skvělý!" Zvolal jsem nadšeně. Potom jsem podal Vaškovi ruku a zeptal se ho, jestli se mu líbí ty fixy, že si spolu budeme moct v těch nových pokojích nakreslit Formuli 1 nebo letadlo Gripen. Váša nadšeně souhlasil a máma s tátou se spokojeně usmívali. A tak to byl dárek i pro mě, ikdyž já budu mít narozeniny až za půl roku.


25.3.- 29.3.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama