Winter... Do you like it as I ?

Leoeptis

19. května 2014 v 18:31 | Margarett Tudor
LEOEPTIS

VAROVÁNÍ: článek je značně dlouhý :), příběh


Strom se zdál vysoký a prastarý. Kdyby na něj někdo vylezl, viděl by určitě i na bažiny Draey. Jenže nikdo se nahoru nevyškrábal a lidé kolem procházeli do slunného dne nevšímavě s poněkud prázdným pohledem. Až jednou jsem na stromě, na kmeni našel děsivé označení. Určitě ho chtějí pokácet! Zhrozil jsem se.
Hladil jsem strom po drsné kůře a sám pro sebe si šeptal, že to nikdy nedopustím. Rozhodl jsem se, že budu stát u stromu a hlasitě, radikálně, odvážně protestovat. Budu ho střežit jako oko v hlavě, nehnu se odsud. Ve dvanáct mě volala maminka na oběd. Seděl jsem opřen o kmen stromu a žvýkal trávu, která mi hladila kolena. Vytřepal jsem z ní mravence a slastně jako kráva jsem přežvykoval.
,,Filipe! Filipe!" Slyšel jsem maminku. Škrábala se po stráni s kuchařskou zástěrou. Na chvíli se zastavila a otřela si spocené čelo. ,,Kruci Filipe, neslyšíš, že tě volám k obědu?!" Vykřikla. Konečně se ke mně dodrápala. ,,Fífo, ty neslyšíš?" Její tmavě modré oči jakoby blykaly směrem ke mně. ,,Promiň maminko, ale já tu musím zůstat." Řekl jsem poněkud smutně a zaraženě. ,,Ale Filipe, podívej se na mě. Jsi vyhládlý, vždyť jíš trávu! Přestaň, bude ti špatně. Proboha zvedni se a pojď se najíst! Máme pečené kuře." Maminka mě chytila za ruku. ,,Jenže to nejde, mami. Já tu musím hlídat tenhle krásný strom a čekat na ně." ,,Na koho Fífo?" ,, No na dřevorubce. Oni chtějí pokácet můj drahocený strom!" Maminka se rozesmála. Její smích mě však ještě víc rozzuřil. ,,Tak ty se tomu budeš smát?!" Vykřikl jsem neomaleně. Maminka zmlkla. Pohledem mě přímo probodávala. ,,Tak si jez tu hnusnou trávu, když ti chutná víc, než můj oběd!" Vykřikla to hrozně uraženě, ruce přitom zarazila do svých útlých boků a její pusa chrlila na mě slova uražená a zlá. ,,Klidně si tu zůstaň na dobro! Nějakej strom ti je milejší než vlastní rodina!" Nato se obrátila a rázným pochodem sešla dolů po cestě. Vztekle práskla brankou našeho domku a zmizela za rohem.
Popadl mě smutek. Velký smutek. Oči mi přímo plavaly v slzách. Přitiskl jsem se pevně ke stromu a šeptal mu do ucha vlastní slova. Nebyla hrubá, byla žalostná. Vylezl jsem na strom. A opravdu. Na obzoru se zelenaly bažiny Draey, na kopci Olirach se tyčily věže hradu Amöllyr a kolem toho tekla tenká, modrá stužka, řeka Willeyh. A za tím vším byly hory. Vysoké hory, tmavé hory. Ale divoké a krásné hory. Marně jsem vzpomínal, jestli se tam někdy dostal někdo ze vsi. Pan Hyllin, nejodvážnější muž v širokém okolí byl jen na okraji a vrátil se s useknutou nohou, napadl ho tam loupeživý kmen Áric. O všechno jej oloupili a byli by ho i zabili, kdyby se panu Hyllinovi nepodařilo uniknout. Od té doby nebyl schopný opustit ves, neboť nenesl jen fyzické trvalé následky.
Z pochmurného myšlení mě vytrhl hlas mužů, přicházejících po cestě. Měli pilky přes ramena a jedli suchý chléb. Prozpěvovali si:

LESY, HÁJE POJĎME VŠECI,
UŘÍZNEME HALUZE;
ZBYTEK DŘÍVÍ SPÁLÍ V PECI,
NÁM TO K PRACHŮM POMŮŽE.

Došli až ke mně. Pohlédli na mě překvapeně a potom složili náčiní vedle stromu. ,,Hele mladej, budeš muset slízt. Tenhle strom se bude kácet." Vyplázl jsem na ně jazyk. ,,To tedy nebude! Nehnu se odsud!" Zařval jsem a vzdorovitě se chytil nejbližší větvičky. ,,Ale hochu, to takhle nejde. Jestli neodejdeš, budeme nucený tě z toho stromu sundat." ,, V žádným případě! Jsem přeci jeho ochránce! Ten strom musí žít!" ,,A my taky. Když ho posekáme, dostaneme peníze. A tím budeme mít na jídlo pro sebe a naše děti. Tak to přece pochop!" ,,Ale tenhle strom musí žít!" Zařval jsem znovu. Muži se mě pokoušeli sundat, ale já se držel pevně jako klíště. A najednou k nám přiběhla uřícená máma. ,,Tisíckrát prosím za odpuštění!" Volala už z dáli. Muži na ni hleděli zkoumavě a trošku překvapeně. Matka dorazila až k nám a z očí ji sršely blesky směřující přímo na mě. ,, Promiňte za takové mrzutosti, můj syn se chová opravdu nemožně. Slez dolů Filipe!" ,,Váš syn?" Podivili se muži. ,,Ano, můj drahý synáček. Já ti nařežu Filipe, že si týden nesedneš!" Mámin řev šťípal do uší. Jenže já se ani nehnul. Mamka si sundala polobotky a začala se ke mně škrábat. ,,Jak ses tam vůbec dostal?! Jakživa jsem nikdy nikoho krom tebe neviděla v koruně tohohle prokletýho stromu!!" ,,To není prokletý strom!" Vyřval jsem na šplhající mámu a vzápětí jsem spatřil něco podivného. Nejbližší haluze stromu se pohla a mocným úderem srazila maminku do trávy. Dřevorubci ji pomáhali vstát a oprašovali ji od hlíny. Já jen zíral na větev, která před chviličkou úplně v klidu srazila mámu na kolena.
,,Asi se mi zatočila hlava." Slyšel jsem mámu. Já ale nespouštěl oči z haluze. ,,No co civíš?" Zaslechl jsem přidušený hlas vycházející z nitra stromu! Nevěřícně jsem seděl na haluzi a nevnímal okolí. ,,Já jsem tak rád, že mě máš rád." Ozýval se ten starobylý a velmi záhadný hlas. ,,Nenecháš je aby mě pokáceli! Jsi tak hodný!" Pak bylo ticho rušené jen ptačím zpěvem. ,, Paní, prosím my naprosto nevíme, co dělat." Dumali hromotluci a máma s rukama v bok rudá jako zapadající slunce zírala na mě a na můj strom. Ano, na můj! ,,Tak si zkrátka sbalíme svoje fidlátka a řeknem to tam výš." Zahlaholil jeden z nich. ,,Prosím vás, nedělejte to mladí muži!" Máma sepjala ruce a její plavé vlasy ji zakryly polovinu ustaraného obličeje. Muži se na ni chvíli dívali, potom se rozhodli odejít a už se nevracet. Prý to na vyším nějak ztrpí a ten strom tam bude stát, když jí to udělá radost. Máma byla prostě krásná a tou její krásou dokázala všechny lidi uprosit.
Sotva muži zmizeli v zatáčce, chytila mě za kotníky a začala mi nabíjet. Křičel bych, jenže mámino bití za to nestálo. Ale slovy uměla zasáhnout srdce jako mečem s nejostřejším hrotem. Dovlekla mě po stráni domů, posadila se a přikázala mi klečet na hrachu. Klečel jsem dlouho a kolena jsem měl krvavé. Maminka zatím vystlala mojí postel a nedala mi večeři. Nejen že jsem neobědval, já ani nevečeřel! Kručelo mi v žaludku jako kdybych tam měl celý orchestr. S mámou se však nedalo smlouvat. ,,Budeš pykat! Jsi drzý a ještě mi uděláš takovou ostudu! Však on tě hlad a hrách naučí!" Hudrovala. Počkala si až jsem zalehl a pak si do zlatých vlasů vpletla pentle a oblékla si svojí nejoblíbenější sukni. Už dlouho nezašla do místní hospůdky, teď ano. Naposledy zkontrolovala, jestli jsem stále zalehlý v peřinách, potom mě zamkla a pálila si to po pěšině do hospůdky jako panenky.
Dlouho jsem přemýšlel o stromu. A taky o tom, co jsem z něj viděl. Tak rád bych se podíval do hor, ikdyž jsou prý strašlivé! Jenže mě ta strašlivost a nebezpečí přímo přitahovala. A tak jsem dlouho přemýšlel a představoval si horskou vrchovinu a najednou zaslechl jsem z venku smích. Jeden patřil matce, druhý byl mužský a mě neznámý. Připlýžil jsem se k oknu a opatrně nakoukl ven. Na pěšince stála máma po boku mladého muže oblečeného v úředním. Byl vysoký, široká ramena a pusu od ucha k uchu a na hlavě měl naraženou šedou kudrnatou paruku do copu. A na ní měl klobouk. Smál se na mámu a držel ji za ruku! Ten chlápek se mi ani trochu nelíbil, zato máma na něm mohla oči nechat. Raději jsem se vrátil do postele. Jenže spánek ne a ne přijít. Hlad jsem měl snad největší v životě a taky mě rušilo pomyšlení, že do života s mojí drahou matkou vstoupí ještě někdo třetí.
Byl jsem zvyklý žít jenom s mámou. Táta zemřel ve válce těsně před mým narozením a tak zbyla mámě jenom malá chaloupka a já. Její rodiče ji pomáhali, ale stáří je dohnalo a brzy usnuli navždy. Maminka mě měla přes všechny nepříjemnosti ráda a dřela na mě. Zaplatila mi školní vyučování u domácího učitele, kupovala mi hezké oblečení a hračky. A v létě se mnou jezdívala za strýčkem Aloisem do Branniatova údolí. A já až někdy (jako zrovna teď) jsem byl hodný a pomáhal jí. A teď nám sem vpálí nějaký napudrovaný mladíček!
Zrovna když mi žaludek znova zapěl, dveře se rázně otevřely. Spatřil jsem maminku. Byla rozjasněná jako polední slunce, sladce se usmívala. Přistoupila tiše ke mně. Měl jsem zavřené oči, ale přesto jsem vycítil přítomnost neznámé osoby. ,,To je on." Šeptala maminka. Uslyšel jsem kroky, které se ke mně blížily a potom závan vína a drahého šatstva. ,, Takové neviňátko." Zašeptal cizí mužský hlas. ,, Kolik je mu let?" ,, Je už velký. Čtrnáct a půl." Slyšel jsem mámin hlas z kterého bylo cítit, jak je na mě pyšná. ,, To by mohl k nám na studia." ,,Myslíš?" ,,Jistě je chytrý, povídala jsi, že mu platíš domácího učitele." ,,To ano. Jde mi o to, aby uměl základy. Nepřemýšlela jsem, že by ve studiu pokračoval." ,,Zítra se s ním seznámím. Povím mu, jak se věci mají." Ležel jsem nehnutě jako socha a přeci jsem z mužova hlasu cítil falešnost. A pak odešli někam do tmy. Byl jsem smutný. Moc smutný. A tak jsem se zvedl a vylezl oknem na zahrádku. A z ní po stráni k svému milovanému stromu.
Opíral jsem se o jeho kmen a díval jsem se na hvězdičky. ,,Ty jsi se vrátil?" Zaslechl jsem přidušený hlas zpod kůry. ,,Ano, bydlím tady pod strání." Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozvalo: ,,Děkuji ti." ,,Za co, pane?" ,, Za co? Zachránil jsi mě před smrtí! Zasloužíš si odměnu!" Ze stromu se ozýval smích, který mi rozehřál srdce. ,,Já ale nic nechci." ,, Opravdu? Nezdáš se mi zrovna šťastný." Najednou jsem místo hvězdiček viděl maminku s naškrobeným pánem, jak se smějí a drží se za ruce. A jak ten cizí pán strká všechny naše poklady i s mojí maminkou do velkého rance a jenom mě tam nechá a ještě výkřikne: ,, Ty špíno! Kliď se!" A tak jsem se rozplakal jako malý kluk. ,, Neplač hochu. Ta žena, kterou jsem shodil větví a která byla pro mou smrt byla tvá matka, že?" ,,Ano." Odpověděl jsem skrz slzy. ,, Viděl jsem ji s mužem, drželi se za ruce a smáli. Ten muž je falešník a lhář. Netrápí tvé srdce zrovna ten muž?" ,, Přesně ten! Prosím, já ho tu nechci!" Bylo ticho a já měl oči plné slz. ,, Tvojí maminku potkala ta zlá nemoc, které se říká láska. A toho náfuku ji nevymluvíš. Obávám se, že ji nemůžeme pomoci. Ten muž ji obalamutil a teď ji chudinku sebere a tebe tu nechá. Vím, je to kruté. Ale cítím, že jestli do zítřka nezmizíš, tak to tak dopadne." To, co říkal strom mi trhalo srdce. Ale věděl jsem, že má pravdu. ,, A kam mám jít?" Vykouzlil jsem krutý otazník, po kterém bylo zase dlouho ticho. ,, Zasloužíš si odměnu. Jsi odvážný, jdi do hor." Pak nastalo kruté ticho a já slyšel vlastní dech. ,, Do hor? Pane, do těch krutých hor, pomoc pane! Je to strašně zlé!" Rozkřičel jsem se a zmocnilo se mě šílenství. Naskočila mi husí kůže, rozklepaly se mi ruce a moje tváře přímo hořely vzrušením a strachem. ,, Není to tak strašné, jak se vypráví tady v údolí. Jsou tam překrásná místa a v některých z těch míst žijí prazvláštní bytůstky. Stromy jsou tam mnohem starší než-li já a ty sám do těch hor patříš." Stromova slova mi nešla na rozum. Něco mě ponoukalo a přitom mě něco brzdilo. Seděl jsem tam dlouho a mlčky hleděl do nebe. ,, Času není nazbyt." Připoměl mi strom po dlouhé odmlce. A já se najednou rozesmál. Nikdy předtím bych těm podivnostem z hor nevěřil, ale když jsem se v klidu opíral o mluvící strom, to na tom asi něco bude.
Zvedl jsem se, pohladil jsem obarvenou kůru a poděkoval, i když dodnes nevím přesně za co. Opatrně jsem se vplížil do pokoje a zbalil jsem si raneček nejpotřebnějších věcí na výpravu do podivuhodných hor. A pak jsem se tiše vrátil ke stromu. Ten překontroloval obsah mého rance ( je zvláštní, že vidí a přitom nemá oči, zato může jistě nějaké kouzlo) a on mi vše schválil. ,, Je vidět, že ti jsou hory blízké. Jdi údolím až k řece Willeyh, potom přejdeš Blarinovu lávku a budeš na úpatí hor. Nevím, jak jim říkáš ty, ale já je znám pod názvem Leoetips." ,, Leoetips? Nikdy jsem to neslyšel, ale to slovo se mi líbí. Znamená něco?" ,, Budeš se divit, ale znamená to Daleké hory. A teď už jdi. Cestou potkáš třeba nové přátele a možná mé příbuzné. Sbohem Filipe." Sebral jsem se a šel. Naposledy jsem se otočil ke stromu a potom k mému domu a všemu jsem zamával. Vykročil jsem.
Já nemám rád začátky. Všechno trvá dlouho a nudně, člověk se zaobírá zbytečnostmi a lehké věci mu přijdou těžké. Šel jsem známým krajem tmou a slyšel jsem jen hudbu z hostince. Opustil jsem svou ves a šlapal jsem si to pěšinkou k řece, která se leskla temnou modrou. Z dlouhé chvíle a taky ze samoty jsem si začal prozpěvovat slova, která mi v tu chvíli přišla na jazyk:

HVĚZDY SVÍTÍ NA OBLOZE,
KOLEM PÁNA MĚSÍCE,
PÁR KROKŮ A MĚ BOLÍ V NOZE,
JSEM ZPOHODLŇENÝ VELICE.

KDYBYCH BÝVAL VÍCE KRÁČEL A DOMA NESEDĚL,
TAK BYCH NEBYL UNAVENÝ A RYCHLE BYCH BĚŽEL.

Zpíval jsem si a na cestě jsem byl již dvě hodiny, když už jsem jasně slyšel řeku a čichal vůni rákosí a řas. Konečně mě přepadl spánek, schoulil jsem se k velkému kameni u řeky Willeyh a téměř okamžitě usnul.
Probudil jsem se kolem poledne. Ptáci zpívaly a já si říkal, že maminka teď doma určitě šílí hrůzou a jestli bych se neměl vrátit. Jenže takové myšlenky jsem v mžiku zahnal a po malé snídani ze svého rance pokračoval v cestě. Asi tak ve čtyři odpoledne jsem dorazil k Blarinově lávce. Byla uzoučká z jemného dřeva. Přešel jsem bez potíží a stanul na druhém břehu. Zprvu jsem necítil žádnou změnu, ale po chvíli jsem si uvědomil, že jsem vstoupil do úplně jiného světa než znám. Všechno mnohem více vonělo a slyšel jsem zřetelněji. Pod botama jsem cítil ostré špičky kamínků a všechno bylo jakoby jasnější a ostřejší. Tamní svět se proti tomuto zdál nudný. Stanul jsem na úpatí Dalekých hor.
Daleké hory mě pohltily. Šplhal jsem výš a výš a toužil jsem se dostat na vrchol. Spatřil jsem nádherné vodopády a zelené pásy lesů, táhnoucí se pod základy hor. Pil jsem nádherně čistou, chladivou a řekl bych chutí takovou měkkou vodu z potoků. Zdivočel jsem. Přestal jsem počítat dny strávené v tomto kraji. Lovil jsem divokou zvěř a pekl si ji nad ohněm. Myl jsem se jen v nejvyšší nouzi. Párkrát jsem zahlédl nevábná stvoření, ze kterých šel strach, ale jinak jsem si žil v celku dobře. Nedalo se to nazvat rájem na zemi, mnohdy jsem smrti unikl jen o vlásek. Rostl jsem jako z vody. Do bažin mě začaly lákat krásné vodní ženky, dokázal jsem se poprat s lupiči a lotry, kteří v této zemi také přebývaly. A pak jsem se jednou posadil na skálu a hleděl do údolí, kde jsem se narodil. Přemýšlel jsem dlouho o životě a nakonec jsem se rozhodl, že se vrátím a podívám na matku a na dobrý strom. A tak jsem po dlouhé době sešel z hor.
Zdálo se mi, že jsem přešel do zamlženého světa. Prázdného a obyčejného. Nespěchal jsem, ba jsem se přímo plahočil. A tak jsem po několika dnech, které jsem stále nepočítal dorazil do vsi. Viděl jsem mohutný a pyšný strom na cestě, k tomu jsem přispěchal. ,, Pane, vrátil jsem se!" Volal jsem již z dálky. Jenže strom neodpovídal. Byl ztrouchnivělý. Potkala ho zlá nemoc a nyní tu stála jen mrtvola, kterou brzy posekají. Rozplakal jsem se. Vzpomínal jsem, jak jsem na něj kdysi vylezl a uchránil jej před smrtí. A potom v noci jsem taky plakal. Kvůli maminčině známosti. Ano! Když není strom, musí být alespoň maminka!
Dům tam stál pořád. V oknech se červenaly muškáty a na dvorku bylo několik vyřezaných vojáčků pohozených hala bala, jak je tam kdosi odhodil. Přistoupil jsem ke dveřím a zaklepal.
Otevřela mi! Byla teď mnohem starší, na čele se jí rýsovaly vrásky, ale stále byla hezká. Byla v zástěře a v ruce držela vařečku. Plavé vlasy měla stažené do uzlu. ,,Maminko." Vydechl jsem. Stála a nevěřícně na mě hleděla, pak si protřela oči a nakonec zvolala: ,, Filipe! Ty žiješ! Ty jsi se nám vrátil!" Objala mě a div nezulíbala. Potom mě odvedla do kuchyně. Byla docela jiná, než když jsem tam jedl já. Byla bohatě zdobená a nábytek byl jinak rozestavěn. Maminka mě posadila ke stolu a plakala dojetím. V tu chvíli vešel dovnitř muž. Byl už starší, ale já ho poznal. Byl to ten naškrobený panák, kvůli kterému jsem vlastně odešel. ,, Dorrotho! Co tu dělá ten vandrák! Kolikrát ti mám říkat, abys mi sem nevodila žebráky!" Zahlaholil už ode dveří. ,, Jenže Lukiasi, to není žádný žebrák! To je Filip, můj syn!" Vyhrkla maminka. ,, Ty jsi se dočista pomátla. Tvůj syn je mrtev." Řekl Lukias naštvaně. ,, To není pravda, pane. Jak to tak s jistotou víte? Odešel jsem a nyní se vracím. Odešel jsem kvůli vám a vidím, že jste tu s mojí matkou zůstal." ,, Co si to dovoluješ?!" Zavřískl muž. ,, Ne Lukiasi! Opravdu je to Filip! Akorát dospělý, špinavý a vlasatý!" Zarazila ho maminka. ,, Kolik je to let, co jsi mě neviděla?" Otočil jsem se k matce. ,, Na své cestě jsem přestal počítat čas." ,, Je to sedm let, Fífo. Je ti dvacet let. Za tu dobu se toho mnoho událo." ,, Sedm let!" Vykřikl jsem zděšeně. ,, Celých sedm let!" Opět jsem padl matce do náručí. ,, Měl by ses umýt, páchneš." Ozval se Lukias. Šel jsem tedy, ale i z prádelny jsem slyšel ty dva, jak se dohadovali. Lukias byl proti, abych tu zůstal, že prý jsem nevzdělaný, ale dospělý, takže matka již nemusí mě hlídat jako děcko. Matka si přála, abych zůstal. Že mi opatří domácího učitele, abych dokončil základní vzdělání a bude-li mě to bavit, pošle mě do města na střední učení, jak před lety navrhl sám Lukias. ,, Jenže to mu bylo 14 let! Co si o nás lidé pomyslí! Dospělý a učit se! Ten svou šanci promarnil. Musí se obejít bez vzdělání. Nevyužil toho." Hudroval Lukias. Já jsem si velmi přál studovat. Cítil jsem se hloupý.
Po umytí jsem si rozčesal vlasy, které mi sahaly k ramenům a kroutily se. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Byl jsem opravdu muž. V mé tváři nebyla ani stopa po dětinskosti, ale v mé duši ano.
Vešel jsem se zaklepáním do kuchyně a k mému překvapení na podlaze uviděl plavovlasého chlapce. Hádal bych mu podle vzhledu tak pět let. Hrál si s dřevěnými vojáčky, které jsem předtím viděl na dvorku. A za hochem jsem uviděl vyřezávanou kolébku a v ní maličké děvčátko. Seděla u něj maminka. Lukias stál nad ní a pevně jí svíral rameno. Pak se všichni otočili ke mně. Máma povstala. ,, To jsou tví sourozenci. Matiahr a Illionka. Matiahrovi je 5 let a Illionka se narodila před čtyřmi měsíci." Lukias se se zlomyslným úšklebkem zvedl a přistoupil ke mně. ,, Vidíš? Máme vlastní rodinu a ty do ni nepatříš." Pak chytil mámu za ruku a přitáhl si ji k sobě. ,, A brzy budeme mít i třetí děťátko. Běž a nepřekážej Filipe." Bylo mi příšerně. Maminka už byla pryč a já už si ji nezískám. Lukias ji držel pevně v náručí a jeho paže ji hladili. Hoch si hrál a miminko spinkalo. ,, Sbohem." Špitl jsem a odešel.
Kam? Přeci do hor. Tam patřím. Promarnil jsem šanci se vzdělat, ale teď žiju celkem šťastně v horách. Putuju a navštěvuju zvláštní národy. Naučil jsem se od nich mnoho i bez vzdělání. Ztratil jsem vlastní maminku, ale to byl můj osud už od začátku a strom to věděl. A tak nyní zase putuju a myslím, že jsem docela šťastný.



4. 3. 2014 - 17. 4. 2014
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama