Winter... Do you like it as I ?

Stíny mysli se poddávají světu za zrcadlem

19. května 2014 v 21:39 | Margarett Tudor |  Story
V malém pokojíčku sedělo děvčátko. Mělo velké oči a usmívalo se na sebe do zrcadla. Sluší mi to? Ptalo se samo sebe. Budu se sousedovic Martínkovi líbit? Načechralo si hnědé vlásky a drobnou ručkou přejelo po hedvábné látce šatů, které na sobě mělo. Byly to šaty od babičky. Dostala je k pátým narozeninám. To jsem byla ještě malinká. Pomyslelo si děvče. Teď jsem už veliká. Je mi sedm a půl a už umím počítat i psát a číst. A taky umím básničky. A už hraju pár písniček na klavír. Jsem velká dáma. ,, Karolíno!" Ve dveřích stála babička. Ta princezna! Ta se nazdobila! ,, Kam se to chystáš?" ,, Prosím do školy." Zvedlo děvče hlavu. ,, Aha, do školy." Pokývala babička hlavou. ,, Zcela ti rozumím." Prohlásila tvrdě a ironicky. ,, Prosím tě sundej si tu maškaru a mazej do kuchyně. Musíš umýt nádobí." Karolínka si povzdechla. Cítila se jako Popelka. Akorát místo sester měla dědu. ,,Děda je nemocný, tak marš udělat to nádobí." Říkávala babička často. Karolínku to trápilo. Nemohla pochopit, že babička se nemůže smířit s osudem, že má na krku malou holku a její dceru pod zemí. Ta stará žena byla na všechno sama. Její muž trpěl Alzhemierovou chorobou a malá prostě nebyla velká a rozumná. I když byla krásná a roztomilá, babičino smutné srdce málokdy rozesmála. A tak se to malé dítko zvedlo a šlo. Její spolužáci si mohli hrát. Ona musela pracovat v kuchyni. Když byly prázdniny a ostatní děti jezdily k moři nebo na chalupu, ona seděla na zahradě nebo chodila s babičkou do její práce. Nechápala, proč je na ni babička přísná. Proč ji nenechá sedět v houpacím křesle a hrát si. Proč ji stále nutí pomáhat a zasměje se opravdu málokdy. Proč nemá maminku a tatínek přijede jednou za půl roku a vždycky se s babičkou pohádá. To pochopí možná až bude starší.

Rozpustila si hnědé vlasy a zavolala na celé kolo: ,, Hurá! Hurá! Prázdniny jsou tady!" Točila se na kolotoči, vlasy jí vlály ve vichru. Byla pro chlapce krásná, pro holky nejlepší kamarádkou. Smála se jako nikdo, byla obratná a štíhlá. Ale nikdo z jejích kamarádů nevěděl, jaká je doma. Smutná, zaražená, mlčenlivá. Od té doby, co umřel dědeček a ona žije s babičkou sama je to ještě horší. ,,Kájo! Kájo!" Otočila se. To je přeci Tomáš! Ten praštěnej kluk z vedlejší třídy. Má tak hezké oči. Připomínají ji zrcadlo, protože když se do nich podívá, vidí v nich sebe. A ona má přeci zrcadla ráda. Ne, že by se v nich nakrucovala a špendlila. Ona v nich ukrývá vlastní svět. ,, Ahoj Tome!" Kluk se na ni dívá. Jak se směje a je bosá! Boty odhodila do trávy. Vedle ní sedí Týna, Leoš, Kamila, Franta i Lojza a Maruška. Všichni jsou její kamarádi. Tomáš by rád Karolíně řekl, jak je hezká a jak jí to sluší. Pozorují jej ale desítky očí. Všichni její kamarádi. ,, Víte co? Pojďme hrát na schovku!" Navrhuje Karolína. Nikdo není proti, že je to pro mimina. Všichni s Karolínou souhlasí, protože ona je ta hezká, veselá a odvážná. Ta co si o sobě nemyslí vůbec nic a dokáže se bavit i s úplným hlupákem jako sobě rovným.
Karolína se cítila tak pěkně. Ale jen do chvíle, než uviděla ten známý dům. Už to na ni zase padá. Nazula si boty a otevřela branku. Vešla do domu, nejraději by utekla zpátky. Jenže její kamarádi jsou už dávno doma. O ty se rodiče starají, aby přišli včas. Aby se o ně nebáli. Ale co její babička? Ta by si ji všimla, jenom kdyby ten dům podpálila. Stará žena seděla v křesle. Slyšela klapnutí zámku, ale ani nepozdravila. ,, Dobrý večer." Špitla Kája. ,, To je dost, že jsi tu. Máš tam nádobí. Taky vynes koš a v devět ať jsi v posteli." Přikázala babička. Karolína si povzdechla: A když už si mě všimne, hned mě úkoluje. Udělala však bez řečí, co jí babička přikázala. A v devět byla opravdu ve svém malém pokojíčku na půdě.
Je to skromný pokoj, ale nic v něm nechybí. Ona zkrátka nikdy nic nedostala navíc. Má tu psací stůl, postel a skříň. Taky fixky a pastelky. A židli s polštářkem a kytici ve váze. A má tu i hromádku knížek a její oblíbené CD. Ale ostatní kamarádky mají ještě televize, na stěnách plakáty a speciální poličku na knížky. A na stole fotky a deníčky, různé ozdobičky a přívěšky. To třináctileté Karolíně jaksi chybělo.
Jedinkrát se o tom zmíňila, babička prohlásila, že to jsou zbytečnosti, které jenom zabírají místo. Ale pro útěchu, protože přes všechny starosti měla Káju ráda, i když se k ní většinou chovala chladně, jí koupila zrcadlo a pověsila jí ho na stěnu vedle skříně. Vždycky, když se do něj Kája dívala, říkala si, že tam existuje jiný svět. V tom světě je všechno z druhé strany, ale jinak stejné. Jenže později už to tam bylo jiné, jak o tom Kája častěji a častěji přemýšlela. V tom druhém světě žila ve vile s maminkou a tatínkem. Měla psa a veliký pokoj. Chodila do soukromé školy a vůbec nemusela pracovat. Hrála tenis a v zimě bruslila. Jé, ten zrcadlovým svět byl tak krásný a tak neskutečný, že to Karolínu někdy až rozplakalo. Zavřela oči a ocitla se ve světě za zrcadlem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama